6. června 2016 ACHO

Desítky lidí se vydaly do Hospice na Sv. Kopečku. Zavzpomínat

Připomenout si své rodiče, sourozence či děti přišly v sobotu 4. června do baziliky na Sv. Kopečku desítky lidí. Po dlouhých měsících se tak vrátily na místo, kde se se svými blízkými rozloučily. Ti zesnuli v domácím prostředí Hospice na Sv. Kopečku. Ke vzpomínce na mši zakončené kulturním programem pozvali lidi z celého kraje pracovníci hospice...

Bazilika Navštívení Panny Marie se v sobotu ráno začíná plnit lidmi. Zvony odbíjejí desátou hodinu, mše svatá začíná. Otec Bernard promlouvá o strachu z rozloučení, z bolesti. „Kvůli tomuto strachu se moje známá nerozloučila se svým blízkým. Za nějaký čas ale měla pocit, jako by vůbec nezemřel. Je dobré prožít si tu bolest se vším všudy, zůstane pak v místě rozloučení,“ říká otec Bernard. Právě Sv. Kopeček takovým místem pro mnohé lidi je. V tamním hospici se totiž smiřují s koncem života starší či nemocní lidé. U jejich odchodu s nimi často bývají i jejich nejbližší.

Například muž, který se v hospici před časem rozloučil se svou maminkou. Před dvěma měsíci mu navíc zemřela ještě žena. „Držela mě za ruku a hladila mě po ní, jako bychom byli zase mladí,“ vzpomíná pán.

Po mši svaté znějí prostorem chrámu verše. Skutečnými příběhy lidí z hospice se při jejich psaní inspirovala Jitka Dobrovítovská. Bývalá pracovnice a stávající dobrovolnice své básně příchozím i přednáší. Podle ní je pro lidi na sklonku života velmi důležité odpuštění.

„Odpusťte, že nešel jsem s vámi dál,

tady naše cesta končí.

Však vzpomeňte, co ten čas mně i vám dal,

že jsem vás vždycky miloval,

a dokud to možné bylo,

vedle vás vždy stál.

Čas rozdělil nás, zůstávejte …

Můj čas teď jinou cestou se bude ubírat.

odpusťte, že nemohu teď vaše slzy utírat,

jen své duši prostor přejte,

aby klidná mohla usínat,

a duši mé naději, že v nebi světlo věčné