18. srpna 2015
ACHO
V rozhovoru s provozní Petrou Kouřilovou (z vítězného podniku charitativní kampaně Na zdraví Haiti) se vydáváme na dalekou cestu z olomouckého Caesara až do střední Ameriky.
Na zdraví Haiti si nejvíc připíjeli hosté Café Restaurant Caesar. Za červenec se jim podařilo nastřádat 5 343 korun. Tamní provozní Petra Kouřilová se sama setkala s chudobou tváří v tvář, a to při cestách po karibských ostrovech. „Na světě může být hůř než v Česku, lidé by si měli vážit toho, co mají," říká.
Proč jste se připojila s Caesarem do akce Na zdraví Haiti?
Ta akce se mi líbila už kvůli tomu, že pomůže potřebným. Taky jsem si říkala, ať lidé ukážou, co v nich je. Dobré je, že se mohli zamyslet a zjistit, že jinde na světě může být hůř než u nás v Česku. Přitom kolikrát si všichni stěžujeme na zdejší poměry...
Vám se stalo, že jste někdy potřebovala pomoct?
V americké Atlantě, kam jsem odletěla na několik měsíců, jsem si potřebovala koupit lístek na autobusovém nádraží. Měla jsem ale s sebou spoustu zavazadel s nejnutnějšími věcmi a neměla jsem šanci je pobrat. Nechala jsem je tedy všechny na jednom místě a po očku jsem je sledovala z dlouhé fronty. Najednou vidím, jak se k mým věcem vrhá zloděj. Naštěstí mně pomohl jeden místní muž, který lapkovi ještě stihl strhnout jednu tašku z ramene. Každý může jednou potřebovat pomoc, proto bychom si měli pomáhat navzájem.
Kde všude jste cestovala?
Před několika lety jsem pracovala na zaoceánské lodi a když jsme zakotvili, vždycky jsem vyrazila na výlet do okolí. Byla jsem i na karibských ostrovech, i když ne zrovna na Haiti. Je tam nádherná příroda s průzračným čistým mořem a spoustou luxusních hotelů. Pak popojdete do další ulice a tam narazíte na lidi, kteří přežívají třeba i s početnou rodinou ve stlučené boudě přikryté vlnitým eternitem místo střechy. Na každém rohu jsou bezdomovci. Třeba v Belize - ve střední Americe je velká chudoba. Lidé sedí na ulici a žebrají nebo se můžete vyfotit s různými tropickými zvířaty za poplatek, aby si vydělali nějaký peníz na jídlo. Je tam taky hodně zdravotně postižených lidí, někteří nemají nohy nebo ruce, jiní jsou bez prstů nebo mají pokroucené končetiny. I přes tu všechnu chudobu tam děti hrají fotbal na ulici, dospělí sedí u chatrče a hrají na kytaru a zpívají. Jsou rádi za to málo, co mají.
V práci jste každý den v kontaktu s nejrůznějšími lidmi, jak jsou na tom, mají sami málo do kapsy nebo peníze spíš rozhazují?
To je individuální, mnozí jsou na dovolené a chtějí si pochutnat, užít si večeři s rodinou nebo s přáteli a penězi nešetří. Jiným se zase nezdají třeba ceny v jídelním lístku, a tak si objednají to nejlevnější jídlo. Na hostech se taky odráží jejich výchova. Už když si objednávají, ukáže se, jestli jsou slušní nebo si hrají na něco víc.
Stalo se někdy u Vás v podniku, že někdo potřeboval pomoct?
V době nesnesitelných veder šla naše servírka do práce a kousek od restaurace viděla zkolabovat pána. Běžela k němu, zavolala záchranku a uklidňovala ho, dokud nepřijeli lékaři. Pak přišla pozdě do práce, ale i takové situace se stávají...
V Olomouci natrefíte často na lidi bez domova nebo ty, kteří žadoní o peníze. Přicházejí si říct o pomoc i k Vám přímo do podniku?
Sem tam k nám na zahrádku zamíří bezdomovec a vydá se rovnou ke stolům plným hostů, kterým rychle upíjí pivo a limonády. Tomu se nedá říct "prosba o pomoc". Obsluha ho musí slušně vykázat. Před pár dny tady obcházel pán, který měl s sebou na papírku napsané, že je neslyšící, a začal hostům na stůl rozdávat propisky, aby si je koupili. Požádala jsem ho, dokonce jsem mu to i napsala, aby odešel a nechal hosty v klidu najíst. Vždyť to je slušnost. Ale přišel zase.
Jak se cítíte, když musíte vykázat někoho takového?
Není mi to vůbec příjemné, ale na druhou stranu cítím zodpovědnost za náš podnik. Nezbývá mi tedy nic jiného, než tyto lidi slušně vyprovodit.
Karolína Opatřilová, ACHO
