5. února 2018 ACHO

Napříč Ukrajinou s Vánočními balíčky. Den po dni

Ukrajina – „Djakujemo, djakujemo, djakujemo,“ vykřikují desítky dětí v Lopatyně, Ternopil, Kolomyji i Bortnikách. Mají radost z vánočních balíčků, objímají nás, někteří už dárečky rozbalují. Hoši vyběhnou ven z pistolkami, které naplnili vodou, holčičky oceňují barevné laky na nehty, další dívenka daruje svetr své kamarádce, je jí totiž velký, ale nevadí, ona jej  kamarádce přeje. Neubráníme se dojetí. Přečtěte si, jak bylo začátkem ledna s Arcidiecézní charitou Olomouc (ACHO) na Ukrajině. Kromě Charit a dětských domovů se podívala i za lidmi bez domova nebo na farmu, kterou vedou váleční veteráni...

Je po páté hodině ráno, úterý 2. ledna 2018. Okna Arcidiecézní charity Olomouc se rozsvěcují do tmy. Za pár minut se otevřou dveře a my začínáme nakládat auto. Jsme čtyři. Za Arcidiecézní charitu Olomouc ředitel Václav Keprt, fotograf Pavel Langer z oddělení informačních systémů a já – Karolína Opatřilová (mám na starosti komunikaci s veřejností). Na naší cestě nás doprovází s mikrofonem redaktorka Českého rozhlasu Olomouc Monika Tomášková. Kolem šesté hodiny ráno vyrážíme směr západní Ukrajina. Čeká nás monitoring projektů Charity a hlavně rozdávání radosti chudým ukrajinským dětem.

Hranice Polsko – Ukrajina překonáváme bez obtíží. Podle Václava Keprta je to nejrychlejší přejezd hranic, který pamatuje. Míříme směr Lvov, před námi se táhne nekonečná rovná čára silnice a my s ní… „A jsme na Ukrajině, teď pojedeme pořád rovně a ve čtvrtek doprava,“ usměje se za volantem pan ředitel. A má pravdu. Dokud za několik hodin nesjedeme z hlavního tahu mezi vesničky. Tehdy se silnice mění v tankodrom. Auta se vyhýbají hlubokým dírám, jezdí do protisměru, prudce brzdí, náhle zatáčí, na sedadlech v autě je to jako na trampolíně. Adrenalin.

Potmě přijíždíme do vesničky Radyvyliv, kde přenocujeme.

DÁRKY PRO LOPATYNSKÉ DĚTI

Středa 3. ledna 2018. Brzy ráno vyjíždíme do terénu. Naše první zastávka je Lopatyn. Tam rozdáme Vánoční balíčky od českých dárců dětem, které docházejí do jídelny fondu Děti v nouzi. Mnohé z nich jsou z neúplných sociálně slabých rodin a nemohly by si dovolit na oběd teplé jídlo. Díky fondu se tak každý všední den zdarma naobědvají. Dnes je ale čeká něco zvláštního… Školáci jsou svátečně ustrojení, učesaní. Balíčky zde máme předat 72 dětem, nepřicházejí však všechny. Některé v tom čase zpívají při mši v místním kostele. Děti v lopatynské jídelně nám však také zazpívají, a to spoustu koled. Sborově i sólově.

Nazar je po operaci oka

Za dvěma chlapci se vydáváme s dárky přímo k nim domů. Setkáváme se tak s malým Nazarem, který je po náročné operaci oka. „Nazarovy problémy začaly v důsledku poporodního traumatu. Byl operován, ale neúspěšně a za oční bulvou se vytvořil nádor, který se postupně zvětšoval. Minulý rok se mu oko tlačilo z pod víčka, bylo obrovské a nešlo už zavřít. Nyní je po další operaci a vypadá mnohem lépe,“ říká ředitel ACHO Václav Keprt. Ten spolu s chlapcem rozbaluje obrovský balíček. Uvnitř je například sada autíček. „To budete s bratrem závodit Formule 1,“ usmívá se Václav Keprt. V balíčku je i papírový betlém. Chlapec jej hned vezme a umístí pod vánoční stromeček.

Roman nemá doma stromeček, ale dárky ano

Vydáváme se do další chaloupky. Malý domek obývá rodina desetiletého Romana, který má Downův syndrom. Přichází i sousedka. V jejich bytě vánoční stromeček není. Přestože je rodina velmi chudá, chlapeček si kouzlo Vánoc užije. Vytahuje z obrovské krabice od českých dárců různé papírové skládačky, módní sportovní bundu, hakisák a také fotbalový míč – ten mu udělá největší radost, protože miluje fotbal. Hned si v uzoučkém pokoji kopeme, míč se odráží ode zdí a rovnou pod postel. Babička s dědečkem se smějí. Roman nás objímá. Předává tak dárek i on nám.

Když se loučíme, paní sousedka nám přeje: „Ať Vám vítr fouká do zad a ne do tváře.“

Děravými silnicemi míříme směr Ternopil. Smějeme se, když projíždíme ukrajinskou vesnicí Berlin, že jsme to vzali trochu oklikou. Jsme rádi, když přijíždíme do hotelu, abychom si odpočinuli.

Ve čtvrtek 4. ledna jsme zase odpočatí a může začít s rozdáváním dalších balíčků.  Den ale začne prohlídkou místní katedrály a odtud rychle do ternopilské Charity. Je plná dětí a jejich rodičů. Ve vzduchu je cítit sváteční atmosféra. Děti předvedou vertep, vánoční scénky přibližující narození Ježíše. Dění v sále Charity snímá kromě Moniky z rozhlasu také ukrajinská televize. Rozdávání dárečků může začít.

Z počátku to vypadá, že polovinu plného sálu tvoří rodina Čorných. Václav Keprt vyvolává jedno jméno po druhém a pro dárečky si přichází nekonečný řetěz bratrů a sester Čorných. Jejich tatínek s balíčky pomáhá, některé jsou „duže ťažké“, míní Václav Keprt, když je potěžkává. Po Čorných přicházejí další a další děti. Je jich 132. Kolem je šrumec a ten najednou protne koleda, Tichá noc a v češtině! Svými zvučnými hlasy nás překvapí paní Ira se svými pěti dětmi. „Nebylo to těžké, koledu jsme se naučili přes noc,“ říká maminka. Klobouk dolů!

Mezi dětmi, které dostávají dárky, jsou letos poprvé i ty, které musely prchnout před válečným konfliktem na východě Ukrajiny.

Vydáváme se do Kolomyje. Je tma, opět se musíme vyhýbat dírám, cesta je jimi posetá, kličkování mezi dírami téměř nemožné. Na krajinu se snáší hustá mlha. Jedeme pomaličku. Ve vesnicích navíc nefunguje osvětlení a chybí tam chodníky, takže řidiči musí dávat velký pozor na chodce. Ti splývají s bílou tmou. Naši charitní partneři tvrdí, že to je na Ukrajině opravdu problém a střety s chodci, kteří se vydávají na cestu ve tmě, jsou časté. Uf, konečně jsme v Kolomyji. Bohužel v neproniknutelné mlze bloudíme i jejími ulicemi…

A začíná nový den – pátek 5. ledna 2018. Čeká nás návštěva za návštěvou. Farma, moštárna, předávání balíčků dětem na Charitě Kolomyja, a pak návštěva lidí bez domova v novém centru Charity.

FARMA A VÁLEČNÍ VETERÁNI

Je mrazivé ráno. Ještěže. Bahno na farmě za Kolomyjí je totiž zmrzlé a my se nepropadáme hlouběji a hlouběji… Po farmě nás provází Roman. Má za sebou boje na východě Ukrajiny v ATO (antiteroristické operaci). S dalšími válečnými veterány chovají na farmě nejrůznější zvířata - od drůbeže přes nutrie až po prasata. Sami si vyrábějí krmné granule. Farma tak v současné době funguje jako terapie pro válečné veterány. Arcidiecézní charita Olomouc pomáhala tuto farmu před časem rozjet. Hodně práce je tam ještě potřeba odvést.

MOŠTÁRNA

Další na řadě je moštárna. Charitami v naší diecézi bylo zaplaceno její vybavení. Moštárna pracuje už téměř 10 let a pomáhá Charitě Kolomyja financovat provoz, dokonce dodávají i do restaurací a hotelů. Moštárnu jsme si prohlédli pár dní po skončení sezony.

DÁRKY PRO KOLOMYJSKÉ DĚTI

A jsme v budově Charity Kolomyja. Po chodbách se prohánějí děti ustrojené v tradičních ukrajinských vyšívaných halenách. Těšíme se na jejich zpívání. Při vystoupení však nečekaně přebírá hlavní roli malý špunt Ilja. Mění se v Go go tanečníka. Kroutí se a dovádí na pódiu, poté zamíří také do sálu mezi diváky.

Fotbalisté Vlad a Maksym

Přivítáme se a rozdávání dárečků je tu. Václav Keprt vyvolává další a další jména, balíčky zde v Kolomyji dostane 79 dětí. Po předávání se do pečlivě zabalených krabic chtějí podívat dvojčata Vlad a Maksym. Oba chodí do sportovní školy a hrají fotbal. Z balíčků radostně vyndávají hračky, oblečení, boty, fotbalový míč, ale dokonce i dres. „Jé, Manchester United! Duže djakuju,“ raduje se Vlad. Na svůj věk jsou chlapci velmi bystří a rozumní. Oba se shodují, že pro ně není nejdůležitější, co v balíčku je. Důležitější je, že někdo chce druhému udělat radost, jen tak. Dárci se v jejich případě strefili do černého. „Budu se učit česky a příště dárcům pošlu pozdrav v češtině,“ dodává třináctiletý Maksym.

Rodinu bratrů poznamenal těžce válečný konflikt na východě země, kam narukoval jejich otec. Rodina se pak bohužel rozpadla, protože lidé si z války sebou nesou domů traumata, která je poznamenávají na celý život.

Také v kolomyjské oblasti se nacházejí lidé, kteří prchli před válkou na východě. Aktuálně je tam kolem 2000 těch, kteří se stali uprchlíky ve vlastní zemi. „Jde o lidi, kteří už tu mají nějaké zázemí, například rodiče, přátele, známé a podobně. „Pracujeme s nimi v centru, kde se setkávají mezi sebou, drží spolu. Pořádáme ale také setkání s lidmi z Kolomyje, abychom je začlenili do společnosti,“ přibližuje ředitel Charity Kolomyja, Serhij Tryfjak. Podle něj mívají tito lidé jednak materiální problémy, ale především se vypořádávají se ztrátou domova a blízkých, kteří přišli o život při válečném konfliktu.

SIROTČINEC

Přesouváme se o pár ulic dál. Zadní část auta je plná balíčků. Vezeme je do blízkého sirotčince, kde přebývá 10 dětí ve věku od 3 do 19 let. O ty se starají řádové sestry. Děti ji oslavují: Mama. Jak děti tvrdí: „nejsme sirotci, máme sestřičku, to je naše máma.“

Vzkaz přímo pro mě? Radovaly se děti v sirotčinci

Děti, převážně děvčata, se z počátku ostýchají. Jedna dívenka se schová za gauč, poté ale kulišácky vykukuje a nakonec usedá mezi ostatní. Dárky zde dělají obrovskou radost. Ta radost je o to větší, že ji sdílejí mezi sebou. Jedna holčička rozbalí barevné laky na nehty a hned je ukazuje kamarádce - domlouvají se, jak se budou malovat. Další vytáhne z krabice svetr. Je jí velký, tak ho předá starší dívce a zajímá se, co ještě za překvapení krabička skrývá. Velkou radost děti mají z vánočních přání a krátkých vzkazů. Kratičké dopisy přímo pro ně osobně! Mnozí dárci je napsali dokonce i v azbuce.

NOCLEHÁRNA PRO LIDI BEZ DOMOVA

Je tma, pozdní večer. Poslední dnešní zastávkou je noclehárna pro lidi bez domova. Tam ACHO dodala před pár měsíci postele. Vcházíme do rozsvícené chodby a odtud do místnosti, kde posedávají muži i ženy a sledují televizi. V dalším pokoji jsou postele, polehává tam pár lidí v peřinách. Do řeči se s námi dá starší muž. Moc mu nerozumím. Říká, že létal v letadle, a má dva syny. Ale rodina se zřejmě rozpadla a on je na ulici.

Podle ředitele Charity Kolomyja někteří z uživatelů noclehárny nepobírají žádné finanční příspěvky, nemají žádnou pomoc. „Některé z nich připravil o dům podvodník. Polovinu našich klientů ale tvoří lidé, kteří bojovali na východě anebo se vrátili z vězení,“ dodává Serhij Tryfjak.

Kapacita noclehárny je 17 lidí. „Včera tu ale přespalo i 18 lidí. Bylo to třeba,“ říká mladý sociální pracovník. V noclehárně působí tři. Kromě přespání se tu lidé bez domova mohou vykoupat, vyprat si oblečení nebo si je vyměnit. Zahřeje je čaj, káva.

DĚTSKÝ DOMOV V BORTNIKÁCH

Sobota 6. ledna. Ukrajinské Vánoce. Vyrážíme do chlapeckého dětského domova v Bortnikách. Někteří chlapci tu chybí, odjeli na Vánoce do Lvova. Ti, kteří zůstali, připravili se svými opatrovníky Ruslanem a Davidem a také s paní kuchařkou typickou štědrovečerní tabuli. „O ukrajinských Vánocích se podává 12 druhů jídla, nemusí jich být hodně, stačí po kousíčku. Většinou na stole nechybí třeba ryba nebo kuťa – to jsou kroupy s mákem, medem a ořechy na sladko,“ osvětluje nám Václav Keprt. Právě on dovezl do dětského domova klukům první dárečky. To bylo před více jak 10 lety.

Ukrajinské Vánoce: koledy, 12 druhů jídla a bonbony schované v obilí

Hodujeme a také zpíváme. Chlapci mají krásné zvučné hlasy. Dětským domovem zní ukrajinské koledy. Pak jsme na řadě my. Ve čtyřech se snažíme o české koledy. U stolu sedí ještě přátelé Ruslana z Maďarska, takže si poslechneme i jejich vánoční písně. Kouzelná sváteční atmosféra.

Sváteční večeře graduje, Monika má živý vstup do Českého rozhlasu, který je podbarvený zpěvem koled. Pro nás je nezvyklé, že pod stolem je na podlaze seno, které symbolizuje to, že se Kristus narodil do chléva. Občas některý z malých chlapců zmizí pod stolem a hledá bonbóny, které jsou v seně ukryté a dělí se s námi. Po večeři jdeme s chlapci na koledu do ztemnělé vesnice. Jdou koledovat k pár známým.

Druhý den (neděle 7. ledna 2018) začne časně zrána, a to účastí na mši v bortnickém kostele. Mše je plná zpěvů, kostel praská ve švech. Po víc jak hodině musím jít ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Za pár minut vycházejí z kostela i kluci. Míří k autu a tam se začnou oblékat do kostýmů. Za pár minut vedle mě stojí Tři králové, Čert, Smrt, Žid, Anděl a další postavičky.

Jeden ze tří králů, Volodja, si upravuje na hlavě turban. Sleduje se v mobilním telefonu, jak mu to sedí. Jakoby koukal do zrcadla. „Děláš si selfíčko?“ Žertuje Ruslan, když prochází kolem. Skupinka pochoduje zpátky ke kostelu. Jejich vertep je úžasný! Po včerejší generálce jej letos hrají poprvé na veřejnosti, a hned v přeplněném kostele. Poté chlapci odjíždějí za ostatními do Lvova. Loučíme se. V domově jich zůstane jen pár.

Odpoledne pomáháme s úklidem po slavnostním večeru. Zablácená zem, seno pod stoly, hromady nádobí. Hledám koště. Neúspěšně. Ptám se česko-slovenštinou (domnívám se, že i s kapkou ukrajinštiny) chlapce, který s námi dře v umývárně: „Sašo, kdě je koště? Smeták? Kdě máte smeták?“ Nerozumí. Předvádím pantomimu. Neví. Volám na pomoc pana ředitele. A ten zvolá: „Sašo, kdě  pometlo?“ Saša ví a my se konečně pustíme do zametání.

Večer posedáváme v jídelně a zpíváme kde co – česky, anglicky, ukrajinsky. Povídáme si. Krásný klidný večer, vlastně náš první odpočinek. A pak poslední noc na Ukrajině…

Domů vyjíždíme v pondělí 9. ledna 2018 kolem osmé hodiny ráno. Před hranicemi s Polskem se táhne dlouhá fronta aut. „To bude aspoň pět šest hodin,“ odhaduje Václav Keprt. Obracíme tedy auto a vydáváme se přes méně známý hraniční přechod. Opět děravá silnice, jízda se podobá pouťové atrakci. Z okna máváme na procházející skupinky Tří králů. A jsme na hranicích s Polskem. Ukrajinští celníci kontrolují, zda nevezeme v autě někoho navíc. Na polské straně nás čeká prohlídka kufrů a všech zavazadel. Pak můžeme pokračovat dál, polskou dálnicí, sněhovou vánicí, ta ustane a my projedeme hranice České republiky. Bez zastavení, jako by nic, jako bychom už v Polsku byli doma…

Děkujeme českým dárcům za jejich nápaditost i štědrost. Jejich dárky děti opravdu nesmírně potěšily.

Děkujeme našim partnerům, chariťákům z Caritas Ternopil, Kolomyja, dále z fondu Děti v nouzi Lopatyn a také Ruslanovi a klukům z dětského domova v Bortnikách, kteří nám s distribucí dárečků pomáhají a kteří se o nás tak pěkně starali…

Fotogalerii si můžete prohlédnout zde

Karolína Opatřilová, ACHO

Foto: Pavel Langer, ACHO