19. prosince 2016
ACHO
Dechová zkouška do čepice, rozhánění kamioňáků lačnících po vánočním dárku či dětská radost. To vše se dá zažít při převozu vánočních balíčků na Ukrajinu. Více přibližuje Leoš Mrtvý z Arcidiecézní charity Olomouc. Minulý týden tam odvezl 1,5 tuny dárků...
Vánoční balíčky převážíte na Ukrajinu už víc jak 10 let. Změnilo se něco za tu dobu?
Poprvé jsme jeli s ředitelem naší Charity Václavem Keprtem malým autem. Tehdy jsme rozváželi pár balíčků do dětských domovů, postupně ale začalo dětem balit dárky víc a víc lidí. Pak už jsme museli náklad převážet velkým nákladním autem. A co se na Ukrajině nejvíc změnilo? Silnice. Třeba cesta z Užhorodu do Lvova dřív byla tankodrom, dnes už je na úrovni našich cest. Mimo větší města ale kolikrát projíždíme i desetikilometrové úseky s tak velkými dírami, že se divím, že to naše auto vydrží.
Co vše převoz vánočních balíčků obnáší?
Nejdřív s nimi musíme na celnici v Olomouci pro celní deklaraci, pak jedeme s kolegou Karlem přes Slovensko k hranicím s Ukrajinou. Na hranicích, na ukrajinské straně, strávíme noc. Celníci tam kontrolují zásilku a kolikrát se jim nezdá, že dárky už jsou zabalené. Většinou nás tedy zaplombují.
Zaplombují?
Ano, všechny dveře auta zaplombují celní uzávěrou, je to klasický drátek s plombou, která nesmí být během cesty porušena a může ji otevřít až celnice ve vnitrozemí. Ráno vyrazíme do takové celnice v Ternopilu, kde zásilku složíme a celníci ji podrobněji zkontrolují.
Je s celníky dobrá domluva?
Na Ukrajině je vše o penězích. Narážíme tak na korupci. A když řekneme, že vezeme dárky ukrajinským dětem, tedy jejich dětem, s některými to nehne a odpoví: Mým dětem to nevezete. Nezajímá je, že dárky míří do dětského domova. Na hranicích zkrátka budíme pozornost. Když otevřeme auto s více jak tři sta dárky, hned se seběhnou všichni kamioňáci a řadí se do fronty. Myslí si, že je to pro ně. My je pak musíme odhánět (úsměv).
Jste asi sehraný tým…
S Karlem máme rozdělené role. Na cestě tam vyřizuji Slováky, Ukrajince děláme společně a cestou zpět kolega zajišťuje vjezd na hranice. Obvykle tam čeká tříkilometrová kolona kamionů, my jako humanitární organizace můžeme dopředu, takže já sedím v autě a čekám, až Karel vše s celníky domluví. Až mě prozvoní na mobil, jedu rovnou na čáru.
A jak se vám cestuje? Je na Ukrajině bezpečno?
V západní oblasti, kam jezdíme, je bezpečno. Po cestě narážíme na policejní kontroly, při kterých však policisté chtějí vybrat peníze na pokutách. To jsou kolikrát humorné situace. Jednou nás třeba zastavili kvůli dechové zkoušce, jenže neměli alkohol tester, tak nám nabídli svou čepici, abychom do ní dýchli. Když necítí alkohol, vymýšlí, co by našli za problém, aby penízky dostali. Na pokutu stačí i to, když zastavíte s velkým náklaďákem pár centimetrů za stopkou. Ty pokuty jsou malé – do padesáti korun, člověk ty peníze policistům nakonec dá, je to jejich živobytí.
Z počátku jste býval i při rozdávání dárečků, jaké to bylo?
Přijeli jsme do cíle, děti nakukovaly ze dveří a z oken, tušily, že se něco chystá… Naskládali jsme balíčky na hromadu, a pak děti zavolali. Zpívaly se koledy a rozdávaly dárky. Bylo to úžasné, ta radost dětí. Chtěl bych to ještě zažít.
Karolína Opatřilová, ACHO
