Václav Keprt: Malý kluk se staral o nemocnou maminku a hospodářství. Respekt
23. ledna 2019 ACHO

Václav Keprt: Malý kluk se staral o nemocnou maminku a hospodářství. Respekt

Začalo to před více než deseti lety pár dárečky, které vezlo osobní auto chlapcům z ukrajinského dětského domova. „Nápad udělat dětem radost, potěšit je a zároveň jim pomoci vznikl v autě, když jsme se vraceli z jedné z cest,“ vzpomíná ředitel Arcidiecézní charity Olomouc Václav Keprt. Od té doby vánočních balíčků od českých dárců každý rok přibývalo, letos tak nákladní vůz přivážel k dětem rekordních víc než 400 balíčků. Do jakých rodin dárky putovaly? Jak mohou lidem pomoci? Ukrajina tehdy a dnes? O tom a mnohem víc s Václavem Keprtem…

Před pár dny jste se vrátil z Ukrajiny, kde jste rozdával dětem vánoční balíčky. Porovnal byste cestování a pomáhání lidem na Ukrajině tehdy a dnes?

Já vyjíždím na Ukrajinu takových 15 let, ale Charita tam pomáhala už roky předtím. Při přejezdu hranic nám z počátku Ukrajinci dělali obrovské problémy, vyplňovali jsme spoustu papírů, nerozuměli jsme jim a oni nám. Nebyly GPS navigace, jezdili jsme s mapou a kompasem, nic nebylo cestou označené, nevěděli jsme, kde jsme a museli jsme se ptát. Nebyly benzínky a nafta se nakupovala u silnice z kanystru, to se člověk ani raději neptal na její původ. Dnes se situace na Ukrajině v mnohém posunula a zlepšila a v něčem zase zhoršila. Staví se tam, vybudovaly se silnice, ale před těmi zhruba 15 lety jsme kupovali 1 hřivnu za víc než 5 korun a dnes nám stačí zhruba 95 haléřů.

Jak se právě teď žije Ukrajincům?

Na Ukrajině stouply ceny, zdražily se energie, nájmy, potraviny, ale platy a důchody zůstaly velmi nízké. Paradoxně větší množství lidí je tam nyní ohroženo chudobou. Jeden z hlavních důvodů, prč tomu tak je, je válka na východě Ukrajiny, která odčerpává podstatnou část peněz na rozvoj země a na to, aby se lidem žilo lépe. Snaží se udržet armádu v takovém stavu, aby byli schopní čelit agresi ze strany Ruska.  A pak jsou tu ještě korupce a alkoholismus, tyto problémy přetrvávají. Alkohol je levný a lidé, kteří se vyrovnávají s tíživou situací, snadněji sáhnou po láhvi… A korupce, na tu narážíme celou tu dobu, co na Ukrajině pomáháme. Za vlády Janukovyče se korupce stala oficiální metodou řízení a vládnutí. Dnes jsou snahy tyto nešvary potlačovat, reformuje se policie, zákony, samospráva, státní správa. Děje se tam strašně moc změn a pro obyčejného člověka je obtížné se v tom rychle zorientovat. Všechny minulé režimy, carským počínaje, tam byl vždycky někdo „mocný a moudrý“, který všechno za lidi vyřešil a rozhodnul. Nebyli zvyklí rozhodovat a být za sebe zodpovědní. Je to běh na dlouhou trať, nakonec podobné problémy řešíme i u nás, ale tady je přece jen situace úplně jiná.

Dárky jste rozdávali nejen v Charitách a dětských domovech, ale vozili jste je i dětem, které byly nemocné a nemohly přijít. Dostali jste se tak přímo k nim domů. Jak to tam vypadalo?

Foto: Pavel Langer, ACHOKdyž člověk jede po silnici přes města, tak si říká: vždyť je to skoro stejné jak u nás, jsou jen horší silnice. To je zdání. Je velký rozdíl životní úrovně lidí ve městě a na vesnici. Ve městech je víc příležitostí, je tam trochu víc peněz. Na vesnicích je zase výhodou to, že každý má trošičku něco svého, aby mohl přežít. Ale! U nás v České republice už nevnímáme to, že pustíme vodu z kohoutku, že máme pračku, televizi a po celém bytě zásuvky a internet… Na Ukrajině přijdete do obytné místnosti, která je často kuchyní, ložnicí, obývákem i koupelnou zároveň. Na vesnici jsou obytné místnosti občas jen přes chodbičku napojené na chlévy, to už dnes u nás neuvidíte. Nebo je vedle domu studna s rumpálem, ale uvnitř není vodovod. Jedna paní zase vytápěla místnost tak, že měla puštěnou jednu plotýnku sporáku. Byl to jediný možný zdroj topení. Když se vaří, je teplo, ale plyn je drahý, takže je to problém. Nebo jsem viděl na rezavém kastrolu provrtanou železnou trubku a z ní hořel plyn. A stálo to uprostřed místnosti na podlaze. Může dojít k výbuchu a tyto věci se tam stávají. Mnozí lidé na Ukrajině žijí ve velmi nuzných podmínkách, jak si to naše generace, hlavně ta mladší, už vůbec neumí představit.

Ale jsou tam i hodně bohatí lidé. Ukrajina je země kontrastů. Bohužel tam není rozvinutá střední třída, na které stojí ekonomika každé západní země.

Když do takových podmínek přivezete vánoční balíček, co pro tamní děti znamená?

To je různé. Balíčky dodáváme do chudých rodin, mnohdy mnohočetných, nebo jsou rodiče invalidé nebo nemocní a nemají peníze. Kolikrát je to velká bída. Děti z těchto rodin ale nemají emocionální bídu, mají mámu a tátu, nebo aspoň jednoho, kdo je miluje. V těchto případech dárek znamená především hmotnou pomoc. Ta radost, kterou děti mají z nových věcí, které by doma nemohly dostat, nebo jen výjimečně, to je vánoční bonus. Bavil jsem se s jejich rodiči, prarodiči a oni říkali. „Ano, díky tomu, že děti dostaly oblečení a boty, nám zůstanou peníze na nájem, plyn, jídlo - na to, co je potřeba k životu.“

Foto: Pavel Langer, ACHOA pak jsou tu děti v dětských domovech, které nemají primárně až tak nouzi materiální, ale i když se pro ně personál snaží udělat v rámci svých možností maximum, nejsou to máma a táta. Zrovna teď jsme debatovali s chlapci z domova v Bortnykách a ti šestnáctiletí a starší se nás ptali, jaká je motivace lidí, že jim kupují a posílají dárky, proč to dělají? Tak jsem jim vysvětlil, že často jsou to lidé, kteří sami mají hluboko do kapsy (znám i konkrétní z nich), ale i tak si sami něco odpustí, aby druhému pomohli, udělali radost... Dělají to z dobroty srdce, z lásky k lidem, někteří z lásky k Pánu Bohu. Přestože se s dětmi nepotkají, chtějí vyjádřit svou odpovědnost za osud člověka, ať je kdekoliv. Zní to jako klišé, ale je to tak. Je to osobní dárek konkrétní rodiny konkrétnímu člověku, který zprostředkujeme na přímo.

Co kluci na to?

Vědí ode mě, že se dárci ptají, jak se mají, jestli je znám, jestli se dobře učí a jak jim darované věci pomohly? A kluci říkají, že až si budou jednou vydělávat a budou mít své peníze, tak pomohou někomu, kdo to bude potřebovat. Že tu pomoc, dobrý skutek pošlou dál. To je přeci fantastické!

Když si s nimi povídáte, co to dává Vám osobně?

Tato setkání neberu jako práci a kolikrát se při ní nevyhnu emocím, takže někdy je to náročné i pro mě...  Když si vzpomenu třeba na jedenáctiletého chlapce z Lopatyna, který nemohl za velkých mrazů chodit do školy, protože neměl teplé boty. A když pak byl ve škole, několikrát se mu udělalo nevolno z hladu. Byli na tom opravdu špatně. Doma se staral o nemocnou maminku, malé hospodářství a zahrádku, a přitom měl ty nejlepší známky. Nejvíc si přál teplé oblečení a boty. A ony v balíčku opravdu dorazily. Když to rozbalil, měl obrovskou radost. Stál jsem naproti němu a připadal jsem si před ním malinkatý, měl jsem před ním respekt. Za ty roky vidím ty děti vyrůstat, někteří už jsou dospělí a zakládají rodiny, mnozí jsou úspěšní ve studiu, jiní už mají práci. Mám radost z toho, že jsme tomu s Charitou malým dílem přispěli. Má to smysl.  Stejně tak mnohaletá spolupráce s našimi ukrajinskými partnery - za ta léta jsme jim dali hmotnou pomoc, finance, know-how, motivaci, rady, aby neopakovali chyby, které jsme dělali my sami u nás.

Za tu dobu jste viděl leccos, slyšel spoustu příběhů, může Vás ještě něco překvapit?

Vždycky může. A jsou to konkrétní situace těch lidí. Sedíte s nimi a prožíváte téměř až beznaděj. Byli jsme třeba u paní, která pracuje v Polsku v domácí péči a má zhruba čtrnáctiletou dceru s atrofií mozku, takže se bude zhoršovat. Vidí se spolu jen čtyřikrát do roka na jediný týden. O dívku se stará dědeček, který stárne…

Zní to až absurdně, ta žena pečuje o cizí lidi v jiném státě a s vlastní nemocnou dcerou být nemůže...

Ano, říkala nám: „Nezaplatíš plyn, odstřihnou tě. Nezaplatíš nájem, vystěhují tě. Co mám dělat, když na Ukrajině práci neseženu?“ Já to chápu a zároveň cítím, jak je špatně, že není se svou dcerou. Zdravotní systém je na Ukrajině zaostalý, nefunguje tam spousta služeb, které dnes máme k dispozici my v České republice. Mnohdy si toho nevážíme. Nejen proto má smysl pomáhat lidem u nich přímo na Ukrajině, vytvářet jim příležitosti u nich doma, aby nemuseli odcházet za výdělkem za hranice.

Setkáváte se s dětmi, dospělými, staroušky… Jak vnímáte Ukrajinu, tamní lidi?

Mám je rád. Jsou někdy možná otevřenější než my. Jsou pohostinní a hlavně, přes všechny ty hrůzy mají asi větší národní hrdost. Věčně je někdo trhal na kusy, Rusi, Kozáci, Tataři, Poláci, Maďaři, Němci... S Ukrajinou vždy někdo kšeftoval nebo ji raboval. Za Stalina tam za uměle vytvořeného hladomoru zemřelo asi osm milionů lidí. Ukrajinci víc lpí na svých hodnotách a tradicích než my. Běžně se obléknou do košil vyšívaných ukrajinskými vzory a jdou ukázat, že jsou Ukrajinci a jsou na to hrdí. Nestydí se za své tradice a zvyky, víc lpí na tradičních křesťanských hodnotách. Mám obavu, aby jim toto v budoucnu konzumní styl života a uvažování nevzaly, jak se to stalo do značné míry nám. Přes všechny problémy je to země, která nás může v mnohém obohatit. Moc si přeji, aby se tam situace zlepšila a aby mohli být svobodní. A jim to ze srdce přeji také.

Více ve FOTOGALERII

Foto: Pavel Langer, ACHO Foto: Pavel Langer, ACHO

Za rozhovor děkuje Karolína Opatřilová, ACHO