2. listopadu 2015
ACHO
Nejspíš se vám také stalo, že jste ve svém okolí vyslechli rozhovor na téma migrace, jež v současné době vyvolává na veřejnosti nejrůznější protichůdné emoce, nebo jste se i nějaké diskuze sami účastnili ve snaze přispět svým názorem jak pro dobro věci, tak také pro nalezení odpovědi na své v hloubi duše dřímající nevyslovené otázky… Pokud ano, dovolím si vás pozvat k nahlédnutí do zrcadla vašich vlastních obav a možná konečně vynést na světlo ono dosud nepojmenované a zneklidňující…
Před týdnem mi volal bývalý kolega, jak je to hrozné, jdou nám sem migranti, co s tím budeme dělat, jak se celá situace vyvine, tisíce uprchlíků proudí do Evropy a my jim v tom ještě pomáháme! Chodí mu spousta emailů a varovaní před invazí běženců, neví, co si o tom všem myslet… Mohla jsem mu v té chvíli zopakovat skutečná čísla migrantů v České republice, vzhledem k nimž není důvod ke strachu a obavám a připomenout, že opravdovou tíži nesou sousední cílové země a země, které se staly tranzitními. Rovněž jsem mu mohla připomenout známé podobenství o milosrdném Samaritánovi a logicky i lidsky vysvětlit, že tváří v tvář bídě a jakémukoliv ohrožení se neptáme po původu ani důvodu, ale jednoduše jdeme a poskytujeme potřebnou podporu a pomoc, avšak – v jistém smyslu jsem chápala jeho strach.
Přibližně ve stejné době jsem obdržela email od táty svých dvou bývalých žaček Míši a Katky, které jsem učila po několik let na základní umělecké škole. A po přečtení – s laskavým svolením autora – jsem se rozhodla podstatnou část zamyšlení z dopisu zveřejnit.
Z dopisu otce dvou dětí pana Jiřího Vosičky:
„Rád bych napsal pár písmenek k problému, který v poslední době hýbe doslova celou Evropou – a sice MIGRANTI. Podotýkám, že se jedná čistě o můj soukromý pohled na věc… Ze všech médií, komunikačních prostředků a sociálních sítí se na člověka denně valí záplava vyhrocených informací a komentářů – ať už z jednoho, či druhého pólu, reprezentujících určitý úhel pohledu na celou věc.
Kde hledám jádro problému já? V samotném základu naší civilizace – v rodině. Máte děti??? Zažili jste někdy ten pocit, kdy se o ně bojíte? Když nepřijedou ze školy tím autobusem, co vždycky, když vám nezvedají telefon nebo když někam odjíždějí??? A zažili jste někdy válku? Dokážete si představit, jak tyhle problémy vnímají rodiče v zemi, kde zuří již několikátý rok válka?
A pak Vám někdo řekne – „Pojďte k nám! U nás je mír, stokrát vyšší HDP, dáme vám práci, dětem školy…“ Co uděláte? KAŽDÝ, NAPROSTO KAŽDÝ trochu normální rodič s alespoň minimální trochou zodpovědnosti sbalí děti, kufr a jde… Bude vám naprosto ukradený váš majetek, příbuzenstvo, vlastenectví, náboženské vyznání… Prostě půjdete… Necháte rozvařené jídlo na sporáku, rozmíchanou maltu v míchačce a půjdete… Co půjdete… Vy budete utíkat…
A to je důvod, proč „jsou tady“. A proč je jich tolik…Vše ostatní, čeho teď máme plné hlavy, jsou problémy, které se k tomu „přibalily cestou“…
Kriminalita, islám, terorismus… Ano, jsou to hrozby. Nemá cenu si zastírat, že tyto problémy si s sebou migranti z východu nesou. Ale oni za ně nemohou! V každé společnosti jsou slušní lidé a grázlové. Vždy a všude se najde někdo, kdo se na dané věci přiživí, kdo jí využije. To tak prostě je… Podle mne je naprostý nesmysl hojit se na těch lidech. Ti lidé sem nevážili cestu jen tak, že si vyšli na výlet. Těm lidem dal někdo impuls. Impuls, který by pohnul každým normálním člověkem.
Část křiklounů z davu našlo viníka a házejí kameny na německou kancléřku Angelu Merkelovou. Někdo viní propagandu USA. Jiní zase Rusko nebo Čínu. Někteří za vším vidí islamisty, někteří teroristy. Nevím. Nejsem politolog ani expert na mezinárodní právo či politiku. Já prostě nevím, kde to všechno vzniklo a „kdo za to může“. Jen si myslím, že je nesmysl trestat ty lidi, co vážili naprosto šílenou a úmornou cestu přes „půlku světa“ kvůli vidině, že jejich děti snad zažijí pocit, kdy budou moci usínat beze strachu.
Myslete si o mně, co chcete, ale být v jejich situaci, šel bych taky. Už dávno bych tu byl. Nebo by mé tělo už možná okusovaly ryby někde ve Středozemním moři. To je holt riziko. Ale přijde mi pořád menší, než zůstat tam, kde momentálně jsou.
A chápu i ty lidi, kteří vyšli do ulic – a je jedno, na které straně barikády stojí. Každý má právo mít na věc svůj názor a svůj úhel pohledu. Každý z nás má nepochybně svůj kus pravdy. Chápu ty, co staví na hranicích barikády – a v podstatě s nimi i souhlasím. Mé „skutečné české já“ má také chuť vyjít ven a zakřičet si s plných plic něco, co se možná mému „fiktivnímu arabskému já“ nebude líbit.
Souhlasím s postojem většiny našich reprezentantů, ve snaze pomáhat tam, kde příčina vzniká – u nich doma. Protože tam by těm lidem bylo nejlíp. Bohužel ale situace je taková, jaká je.
Já jen prostě nechci házet vinu na ty lidi. Důvodů, proč se vše děje, může být spousta, ale oni sami to nejsou…NETRESTEJME MIGRANTY!
Jiří Vosička
Našli jste v zrcadle zmíněných pochyb a pocitů tváří v tvář současné situaci, jíž přece jen zatím pouze vnitřně, a ne fakticky, čelíme, alespoň jednu ze svých vlastních obav? A přesto se snažíte chápat, vysvětlovat či ještě lépe dokonce přímo prakticky pomáhat? Darovali jste cokoliv potřebného ze svého přebytku či snad přímo nedostatku, ať už ve formě materiální podpory, finančních prostředků, či dokonce jste si ukrojili z části svého času jako dobrovolník?
Pak věřme, že je vše v pořádku, že ze svého místa, své životní pozice děláme všichni v této chvíli vše nejlépe tak, jak můžeme a jak jen dokážeme… Neboť nemůžeme-li ovlivnit příčinu, můžeme se alespoň pokusit zmírnit její následky…
Děkujeme vám, že jste dočetli až sem…
Eva Štefková
ACHO
