Blaze tomu, kdo dává. O dobrovolnictví a službě dlouhodobě nemocným
29. února 2016 ACHO

Blaze tomu, kdo dává. O dobrovolnictví a službě dlouhodobě nemocným

Hospic na Svatém Kopečku pomáhá těžce a nevyléčitelně nemocným lidem prožít důstojným způsobem poslední období života. Byl zřízen Arcidiecézní charitou Olomouc v bývalém poutním domě na Svatém Kopečku u Olomouce a je jediným charitním zařízením tohoto typu v Olomouckém kraji. Nepostradatelnou součástí každého hospice jsou dobrovolníciLadislava Hekerová, dlouholetá pracovnice Arcidiecézní charity Olomouc, působí jako dobrovolnice v Hospici na Svatém Kopečku již několik let. A právě o tom, jsme s ní hovořili...  

O službě dlouhodobě nemocným, dobrovolnictví i pocitu obnaženosti

„Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.“

(Žd. 4:13)

Co bylo prvním impulzem, který tě přivedl ke službě dlouhodobě nemocným?

Když děti začaly studovat na vysoké škole, uvědomila jsem si, že už mě nepotřebují tak jako dřív. Začala jsem přemýšlet jak užitečně využít volný čas a protože pracuji v Charitě, rozhodla jsem se investovat svůj čas právě tam. Dalším důvodem byly i osobní pohnutky. Před lety mi zemřel tatínek a já jsem to strašně těžce nesla, protože zemřel v Bratislavě, a já u něho nebyla. Obtížně jsem se s tím vyrovnávala a hospic mi pomohl v tom, že jsem si řekla, že tam třeba byl někdo jiný, tak jako já teď můžu být u někoho, ke komu nemůže přijít jeho rodinný příslušník, protože třeba bydlí v Praze, nebo možná žádného nemá.

Jaký byl tvůj první kontakt s hospicem?

Šla jsem za sociální pracovnicí a hned první setkání pro mě bylo překvapením. Pochopila jsem, že být dobrovolnicí v hospici neznamená občas někoho navštívit, ale že je to zodpovědné rozhodnutí, ke kterému je třeba se zavázat dokonce smluvně. Domluvila jsem se, že budu docházet pravidelně v určitých časech a investuji jistý počet hodin při každé návštěvě.

Jak často působí dobrovolník v hospici a jak probíhá nástup do služby?

Je to individuální. Já docházím na hospic 1x týdně. Vždy mám od sociální pracovnice nachystaný lístek se jmény lidí, které bych měla navštívit. Jsou to vesměs kusé poznámky, například informace o povolání, nebo jestli je klient věřící, abychom věděli, zda můžeme otevřít třeba i duchovní téma. Informace neobsahují žádné osobní údaje ani diagnózu. V podstatě za tím člověkem jdeme, jako bychom šli za někým do nemocnice na návštěvu s tím, že mu chceme zpříjemnit chvíle, naslouchat mu nebo jej i rozebrat z nějakého smutku.

Setkáváš se s dlouhodobě těžce nemocnými lidmi upoutanými na lůžko. Jak ty sama prožíváš tuto skutečnost?

Sociální pracovnice ví, k čemu má každá z nás vlohy, dispozice a podle toho nás posílá k pacientům. Ví, že někteří dobrovolníci mají dar doprovodit člověka právě v těch posledních chvílích, držet jej v tichosti za ruku, modlit se… Já to mám vnitřně nastavené tak, že spíše navštěvuji lidi, kteří si chtějí popovídat, číst nebo i zazpívat… Samozřejmě se také setkávám s těmi, u kterých jen tiše sedím a modlím se. Vždy si ale říkám, že Bůh na nás naloží jen tolik, kolik uneseme, a uvědomuji si, že jsem ještě nebyla u klienta v okamžiku jeho smrti. Věřím, že i tento moment mé služby je v Božích rukou… Velmi pozitivně vnímám i to, že se jako dobrovolníci setkáváme na supervizích. Je povzbuzením navzájem se sdílet, zvláště když si nevíme rady s nějakou situací. Starší a zkušenější dobrovolníci vždy poradí, jak danou věc zvládnout.

Jak vnímají službu v hospici tví nejbližší?

V rodině se setkávám s otázkou, proč tam chodím. Oni to vnímají spíše negativně, nerozumí tomu, proč člověk chodí někam, kde se setkává se smrtí a k čemu je to dobré… Na druhou stranu ví, že třeba přijdu z práce a jsem unavená nebo nazlobená, pak jdu na hospic a vrátím se s dobrou náladou. Ta vnitřní radost a pokoj pramení jednak z pocitu, který zažívá každý člověk, který ví, že dáváním i sám přijímá, a jednak také z uvědomění si toho, že v těch chvílích před smrtí jsou lidé neuvěřitelně skuteční, jsou takoví, jací opravdu jsou… Není tam přetvářka, faleš, takové to pozlátko, které si na sebe člověk někdy nasadí, aby nějak vypadal. Ta obnažená lidskost mě fascinuje…

Znamená tato obnaženost něco i pro tebe osobně?

Stejně jako ten člověk, který tam leží, má k tobě důvěru a může se najednou otevřít, odhalit a říkat věci na rovinu tak, jak je cítí, obdobně i ty jsi před tím člověkem svobodná v tom, co řekneš, jak se zachováš, co uděláš… Člověk může připustit, že řekne třeba i něco, čím se ztrapní, což by si v jiném prostředí jen tak nedovolil. Ano, uvědomuji si, že jsme tam dva lidi proti sobě, kteří si nemusí na nic hrát, nic nalhávat, mohou být k sobě otevření, upřímní, a to je nesmírně osvobozující…

Co bys poradila těm, kteří přemýšlí o dobrovolnictví?

Pokud se rozhodují věnovat svůj čas potřebným, ať do toho jdou, a ať se nebojí, že něco ztratí, protože tím, co uděláme pro druhé, můžeme jedině získat.

Za rozhovor poděkovala
E. Štefková, ACHO


Hospic na Svatém Kopečku byl zřízen Arcidiecézní charitou Olomouc v bývalém poutním domě na Svatém Kopečku u Olomouce v roce 2002 a je jediným charitním zařízením tohoto typu v Olomouckém kraji. Nepostradatelnou součástí každého hospice jsou dobrovolníci. Nenahrazují ošetřující personál, ale naopak jeho činnosti doplňují a činí tak péči o klienta komplexní. Nabízí svůj volný čas a schopnosti, přičemž odměnou je jim radost a uspokojení z pocitu užitečnosti, nikoliv finanční ohodnocení. V rámci dobrovolnictví spolupracuje Hospic na Svatém Kopečku od roku 2013 s Maltézskou pomocí o. p. s., Centrum Olomouc.