Jeden vedle druhého, stovky kilometrů v mrazu. Jak se jelo Vánočním balíčkům na Ukrajinu
14. ledna 2019 ACHO

Jeden vedle druhého, stovky kilometrů v mrazu. Jak se jelo Vánočním balíčkům na Ukrajinu

Sníh a mráz, 1 600 kilometrů na jeden zátah, hodiny na hranicích, potyčka mezi kamioňáky… Taková byla cesta více než 400 vánočních balíčků na západní Ukrajinu. Dětem z rodin v nouzi či dětských domovů je přivezl Leoš Mrtvý z Arcidiecézní charity Olomouc s kolegou Karlem. Nákladní auto naložené radostí, cesta dlouhá. Už podesáté…

Před deseti lety jste převážel s ředitelem Arcidiecézní charity Olomouc Václavem Keprtem poprvé pár vánočních balíčků, vešly se do osobního auta. Nyní to byla rekordní zásilka, přes 400 balíčků… Jak se převáží takový náklad?

Nákladní auto bylo plné balíčků, ani se nehnuly. Jinak za ta léta je to rutina. Protože jsou všechny dárky vánočně zabalené, vzbuzují podiv celníků. Na rozdíl od minulých let to ale teď šlo velmi dobře, na ukrajinské straně to byl jediný vojáček, který nám jeden balíček rozdělal.

Jak cesta probíhala?

S Karlem se střídáme, protože jeden by tak dlouhou cestu v jediném zátahu nezvládl. Jezdíme vždy prověřenou trasou, a to zejména na hlavních tazích, kde jsou silnice v dobrém stavu. Navigace nás sice chce vést kratší cestou, ta je ale plná děr, mnohdy dvaceticentimetrových, a když jsou zalité vodou nebo sněhem, člověk je nevidí a najede do nich… Nechali bychom tam kola. Ta delší cesta nakonec bývá rozhodně rychlejší.

S čím vším musíte každý rok počítat?

Jsme vybavení na zimu, v autě máme deky, dvě lůžka i plynové topení. Jedeme ale převážně civilizací a na Ukrajině už to není jako dřív, že se člověk nedovolal pomoci, s výjimkou úseku přes Karpaty, kde je to v noci složitější, takže bychom neměli nikde zůstat viset. Navíc, když převážíme vánoční balíčky, musíme dojet v jediném zátahu, abychom cestou nezavdali příčinu banditům, aby nás vykradli. To se stává jak na Ukrajině tak i u nás. Dále se každý rok potýkáme s korupcí. Číhá všude - mezi celníky, ale i policisty. Smlouvat nemá moc cenu. Před lety jsme se tomu vzpouzeli, řekli jsme: „Vezeme dárky vašim dětem a vy ještě po nás chcete peníze?“ A celník na to: „Mým dětem, těm nic nevezete!“ Korupce tam byla vždycky a asi i vždycky bude.

A bylo něco, co vás cestou zaskočilo?

Ano, naše auto. Začal zlobit startér, nezaskakovala tam volnoběžka. Bohužel se to stalo v co nejnevhodnější dobu - na Ukrajině a byla hrozná zima. Auto vystydlo a nešlo nastartovat. Nejhorší to bylo vždycky po ránu. Museli jsme s tím počítat, parkovat na kopcích, abychom auto nastartovali z kopce, kdyby bylo nejhůř. Během dne jsme pak museli nechat běžet motor a vypnout jej jen, když bylo nutno.

A co hranice, zaslechla jsem něco o několikahodinovém čekání a také potyčce...

Cestou tam jsme čekali na hranicích 6 hodin, zpátky u hranic se Slovenskem dokonce i 12 hodin. S tím počítáme. Někomu ale můžou začít haprovat nervy. Teď se tam začali předbíhat dva kamioňáci. Sáčkovali se s náklaďáky do scanneru, ale byli tak blízko u sebe, že se zasekli a zablokovali vchod. Pak jeden z nich vyskočil ven a porvali se spolu. Jeden z nich byl pomalejší a trvalo mu, než se dostal zpátky do auta. Mezitím ten druhý rychle nasedl a jel.

Musí to být náročné... Když se vracíte a blížíte se domů, na co se nejvíc těšíte?

Balíčky vezeme na Ukrajinu vždy těsně před Vánocemi, netušíme, co se stane s autem, není už nejmladší, tak trošku trneme, abychom byli na svátky zpátky doma.

V lednu o ukrajinských Vánocích pracovníci Arcidiecézní charity Olomouc osobně předali dárky dětem z rodin v nouzi či sirotčinců a dětských domovů v Ternopil, Kolomyji, Lopatyně a Bortnykách.

Za rozhovor děkuje Karolína Opatřilová, ACHO