19. dubna 2016 ACHO

Jitka Dobrovítovská převzala Městskou cenu Ď

AKTUALIZOVÁNO - Městskou cenu Ď Olomouc 2016 si DNES odnesla ze slavnostního vyhlášení v olomouckém ArtUm centru Jitka Dobrovítovská z Arcidiecézní charity Olomouc. Toto ocenění znamená „dík dobrodincům a mecenášům za podporu kultury a charity“. Jitku Dobrovítovskou nominoval do soutěže ředitel Hospice na Svatém Kopečku Jiří Borik. Poděkoval jí za to, že má velké srdce…

Jitka Dobrovítovská pomáhala čtyři roky jako dobrovolnice v Hospici na Svatém Kopečku. Postupně tam působila jako recepční, asistentka pro klienty a pak jako ošetřovatelka. Při zaměstnání ještě studovala CARITAS – Vyšší odbornou školu sociální Olomouc. Částečně se dobrovolnictví věnuje dosud. Uživatelé hospice ji navíc inspirovali ke psaní veršů. Básně vedou lidi na sklonku života ke smíření a povzbuzují ty, kteří přišli o své blízké.

Co bylo impulsem k tomu, že jste začala pomáhat v hospici jako dobrovolnice?

Hospic na Svatém Kopečku otevřeli v roce 2002, v té době byl tento druh péče v Česku velkou neznámou. Nemohli jsme být přítomní u našich blízkých, kteří umírali. V hospici to ale možné bylo. Já měla tu zkušenost s mojí babičkou, takže jsem zaklepala na dveře hospice už v době, když byl rozestavěný. Dobrovolnici jsem začala dělat také pro to, že jsem tam chtěla být pro druhé.

V čem dobrovolnictví v hospici spočívalo?

Docházela jsem k nemocným lidem jednou až dvakrát týdně a doprovázela je po cestě na druhý břeh. Vyprávěli mi o svých pocitech, vzpomínkách, ale i o strachu. Dobrovolníkům se obecně doporučuje, aby navštěvovali více lidí, aby k některému pacientu příliš nepřilnuli. Ale člověk se tomu nevyhne.

Když jste s nemocnými či staršími lidmi trávila čas, proměňovali se během Vašich setkání? Jak?

Někteří došli smíření, že to má být tak, jak to je. Chtěli si o tom třeba s někým povídat. Někdy se smíření zobrazí i v jejich tváři. Když zemřou, mají klidný spokojený výraz, jako by zkrásněli.

Jak dojít smíření?

Právě tím, že umírající někdo doprovází, že se můžou podělit o to, co cítí… Velmi těžké je to však u mladých lidí. Ti nechtějí odejít. Vzpomínám třeba na muže - horníka, který neměl ani 40 let. To byl ale výjimečný případ, naprosto opuštěný a bez zázemí. Kvůli násilí a krádežím byl totiž odsouzen a rodina jej zavrhla. Začal se tedy upínat na nás. Za ty dva měsíce, které v hospici dožíval, se ale také on vryl do našich životů. Během dne se u něj vystřídalo hned několik fází umírání. Nejdřív zuřil, nadával na život, pak litoval, kým v minulosti byl, a potom sklopil hlavu s tím, že to tak všechno mělo být. Úplného smíření bohužel nedošel. Přestože jsme se snažili, rodina mu neodpustila. A on o odpuštění velmi stál. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležité je odpuštění.

Vás tato zkušenost inspirovala k napsání básně Dnes zašlo mé slunce. S další dobrovolnicí jste dokonce i vydaly dvě básnické sbírky. Setkáváte se hodně s bolestí, potřebovaly jste ji ventilovat ve verších?

Ano, původně to byl ventil a nakonec něco víc. Nejdřív jsme si s Ludmilou Nováčkovou jen tak vyměňovaly verše a později z nich vznikly dvě sbírky - Střepiny ostrůvků života a Radost a žal. Naše verše mají napomoci smíření a zároveň mají dodat naději těm, kteří ztratili někoho blízkého.

Z dobrovolnice jste se po letech stala zaměstnankyní hospice. Je rozdíl mezi tím pomáhat dobrovolně ve svém volném čase a tím mít pomoc jako hlavní pracovní náplň?

Je to dost odlišné. Když je člověk v hospici zaměstnaný, je víc vtažený do pracovních problémů - tím myslím úkony, které musí zvládnout při chodu na oddělení, administrativu a tak dále. Jako dobrovolník může lidem více naslouchat, sdílet s nimi jejich pocity. Když má čas sedět u jejich lůžka, je jim blíž, více člověka pozná.

Jaký smysl má dobrovolnictví pro Vás osobně?

Často jsem si kladla otázky, jak přistupovat ke konkrétnímu člověku. A když se mi to povedlo, viděla jsem, že je člověk, kterého doprovázím, šťastný, že je věčný za každou maličkost. Například uživatelka, která si mohla vychutnat svoji cigaretu, a byl zde někdo, kdo měl čas s ní posedět na terase. Byl to dobrý pocit. V loňském roce jsem poznala jednu paní, to už jsem pracovala v Arcidiecézní charitě Olomouc. Bylo jí téměř devadesát let a chtěla přispět peníze Filipínám, kde tenkrát udeřilo zemětřesení. Jenže byla na tom zdravotně špatně a nemohla k nám na Charitu dojít. Tak jsem se za ní vydala já. Neměla děti a její manžel zemřel, takže bydlela sama v paneláku a nestačila se už obstarat. Nakonec se nám ji podařilo zařídit pobyt v hospici. Já ji ještě asi tak půl roku každou sobotu doprovázela na mši. „To vše ty Filipíny,“ říkala vždycky a byla dojatá.