Jitka Dobrovítovská převzala Městskou cenu Ď

Jitka Dobrovítovská převzala Městskou cenu Ď

AKTUALIZOVÁNO - Městskou cenu Ď Olomouc 2016 si DNES odnesla ze slavnostního vyhlášení v olomouckém ArtUm centru Jitka Dobrovítovská z Arcidiecézní charity Olomouc. Toto ocenění znamená „dík dobrodincům a mecenášům za podporu kultury a charity“. Jitku Dobrovítovskou nominoval do soutěže ředitel Hospice na Svatém Kopečku Jiří Borik. Poděkoval jí za to, že má velké srdce…

Jitka Dobrovítovská pomáhala čtyři roky jako dobrovolnice v Hospici na Svatém Kopečku. Postupně tam působila jako recepční, asistentka pro klienty a pak jako ošetřovatelka. Při zaměstnání ještě studovala CARITAS – Vyšší odbornou školu sociální Olomouc. Částečně se dobrovolnictví věnuje dosud. Uživatelé hospice ji navíc inspirovali ke psaní veršů. Básně vedou lidi na sklonku života ke smíření a povzbuzují ty, kteří přišli o své blízké.

Co bylo impulsem k tomu, že jste začala pomáhat v hospici jako dobrovolnice?

Hospic na Svatém Kopečku otevřeli v roce 2002, v té době byl tento druh péče v Česku velkou neznámou. Nemohli jsme být přítomní u našich blízkých, kteří umírali. V hospici to ale možné bylo. Já měla tu zkušenost s mojí babičkou, takže jsem zaklepala na dveře hospice už v době, když byl rozestavěný. Dobrovolnici jsem začala dělat také pro to, že jsem tam chtěla být pro druhé.

V čem dobrovolnictví v hospici spočívalo?

Docházela jsem k nemocným lidem jednou až dvakrát týdně a doprovázela je po cestě na druhý břeh. Vyprávěli mi o svých pocitech, vzpomínkách, ale i o strachu. Dobrovolníkům se obecně doporučuje, aby navštěvovali více lidí, aby k některému pacientu příliš nepřilnuli. Ale člověk se tomu nevyhne. 

Když jste s nemocnými či staršími lidmi trávila čas, proměňovali se během Vašich setkání? Jak?

Někteří došli smíření, že to má být tak, jak to je. Chtěli si o tom třeba s někým povídat. Někdy se smíření zobrazí i v jejich tváři. Když zemřou, mají klidný spokojený výraz, jako by zkrásněli.

Jak dojít smíření?

Právě tím, že umírající někdo doprovází, že se můžou podělit o to, co cítí… Velmi těžké je to však u mladých lidí. Ti nechtějí odejít. Vzpomínám třeba na muže - horníka, který neměl ani 40 let. To byl ale výjimečný případ, naprosto opuštěný a bez zázemí. Kvůli násilí a krádežím byl totiž odsouzen a rodina jej zavrhla. Začal se tedy upínat na nás. Za ty dva měsíce, které v hospici dožíval, se ale také on vryl do našich životů. Během dne se u něj vystřídalo hned několik fází umírání. Nejdřív zuřil, nadával na život, pak litoval, kým v minulosti byl, a potom sklopil hlavu s tím, že to tak všechno mělo být. Úplného smíření bohužel nedošel. Přestože jsme se snažili, rodina mu neodpustila. A on o odpuštění velmi stál. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležité je odpuštění.

Vás tato zkušenost inspirovala k napsání básně Dnes zašlo mé slunce. S další dobrovolnicí jste dokonce i vydaly dvě básnické sbírky. Setkáváte se hodně s bolestí, potřebovaly jste ji ventilovat ve verších?

Ano, původně to byl ventil a nakonec něco víc. Nejdřív jsme si s Ludmilou Nováčkovou jen tak vyměňovaly verše a později z nich vznikly dvě sbírky - Střepiny ostrůvků života a Radost a žal. Naše verše mají napomoci smíření a zároveň mají dodat naději těm, kteří ztratili někoho blízkého.

Z dobrovolnice jste se po letech stala zaměstnankyní hospice. Je rozdíl mezi tím pomáhat dobrovolně ve svém volném čase a tím mít pomoc jako hlavní pracovní náplň?

Je to dost odlišné. Když je člověk v hospici zaměstnaný, je víc vtažený do pracovních problémů - tím myslím úkony, které musí zvládnout při chodu na oddělení, administrativu a tak dále. Jako dobrovolník může lidem více naslouchat, sdílet s nimi jejich pocity. Když má čas sedět u jejich lůžka, je jim blíž, více člověka pozná.

Jaký smysl má dobrovolnictví pro Vás osobně?

Často jsem si kladla otázky, jak přistupovat ke konkrétnímu člověku. A když se mi to povedlo, viděla jsem, že je člověk, kterého doprovázím, šťastný, že je věčný za každou maličkost. Například uživatelka, která si mohla vychutnat svoji cigaretu, a byl zde někdo, kdo měl čas s ní posedět na terase. Byl to dobrý pocit. V loňském roce jsem poznala jednu paní, to už jsem pracovala v Arcidiecézní charitě Olomouc. Bylo jí téměř devadesát let a chtěla přispět peníze Filipínám, kde tenkrát udeřilo zemětřesení. Jenže byla na tom zdravotně špatně a nemohla k nám na Charitu dojít. Tak jsem se za ní vydala já. Neměla děti a její manžel zemřel, takže bydlela sama v paneláku a nestačila se už obstarat. Nakonec se nám ji podařilo zařídit pobyt v hospici. Já ji ještě asi tak půl roku každou sobotu doprovázela na mši. „To vše ty Filipíny,“ říkala vždycky a byla dojatá.

Karolína Opatřilová, ACHO

Tříkrálová sbírka 2019
Pomáhejte s námi na Haiti a na Ukrajině

Tříkrálová sbírka 2019

Náš výtěžek
29 828 910 Kč

100,0%

Rozpečetěno pokladniček

Chci přispět

Zobrazit podrobné výsledky z celé ČR

 

Chci se stát dobrovolníkem

 
 

Konsorcium nevládních organizací

VÝSLEDKY 

 

 

EVROPSKÉ PROJEKTY

 
 

Charity v arcidiecézi

Bystřice p.Hostýnem  Holešov  Hranice  Kojetín  Konice  Kroměříž  Kyjov  Luhačovice  Moravská Třebová  Nový Hrozenkov  Olomouc  Otrokovice  Prostějov  Přerov  Slavičín  Strážnice  Svitavy  Šternberk  Šumperk  Uherské Hradiště  Uherský Brod  Valašské Klobouky  Valašské Meziříčí 
Veselí nad Moravou  Vsetín
Vyškov  Zábřeh  Zlín
Hospic na Svatém Kopečku