10. října 2017 ACHO

Pozůstalí zavzpomínali na své blízké. Hospic si připomněl i 15. výročí

Olomouc – Každý den po práci zajít do Hospice na Svatém Kopečku a podporovat a dodávat sílu manželovi. Takto vypadal život paní Jarky z Olomouce dlouhého půlroku, v době, kdy její muž „balancoval“ na hranici života a smrti. Pak nastal zvrat. „V hospici jsme se procházeli nebo jsem mu předčítala. Pak jsem přinesla fotoaparát, a když na tom byl lépe a vyvezli jej na sedačce na terasu, fotil si okolí. V hospici se mu velmi věnovali, docházel za ním i pan farář a vedli diskuse o životě. Také jej navštěvovala dobrovolnice, paní z rozhlasu. Přestože dožíval v hospici, svůj život prožíval a já na něm začala vidět zlepšení. Dokonce se vrátil domů. To bylo fajn,“ vzpomíná paní Jarka...

Její muž se vydal i na prohlídku do rozhlasu. To, co mu dobrovolnice vyprávěla o své práci u lůžka, nyní viděl na vlastní oči. A pak se nemoc vrátila. Celý scénář se opakoval. Paní Jarka každý den po práci docházela do hospice, kde vždy přespala a ráno mířila zase do práce. „Tentokrát to trvalo jen týden. Bylo to kruté, ale myslím si, že v závěru svého života můj muž začal věřit v boha a s tím, co se děje, se smířil,“ dodává paní Jarka.

Také ona se zúčastnila v říjnu vzpomínkového setkání těch, jejichž blízcí v Hospici na Svatém Kopečku zemřeli. Hospic toto setkání pořádá každý rok vždy na jaře a na podzim, paní Jarka sem zavítala potřetí. „Ráda se sem vracím a setkávám se s lidmi, kteří se mému muži tolik věnovali,“ uzavírá.

Kapli v hospici vyplňuje přes čtyřicet návštěvníků, nechybí ani někteří obyvatelé hospice a personál. Úvodní řeč ředitele hospice Jiřího Borika se tentokrát nese ve svátečním duchu. Hospic totiž v listopadu slaví 15 let od svého vzniku. „Zřídit hospic byla myšlenka otce arcibiskupa. Uskutečnil ji bývalý ředitel Arcidiecézní charity Olomouc Jindřich Suchánek.  Největší tíha však padla v začátku na první ředitelku, mou předchůdkyni, Janu Vážanovou. Vážím si toho, co pro hospic udělala. Děkuji i pracovníkům a dobrovolníkům a také vám, že jste nám svěřili do péče své blízké,“ promlouvá Jiří Borik k pozůstalým.

Živme touhu po životě, naději...

Mše svatá může začít. Slouží ji otec Bernard, který se zamýšlí nad tím, proč pláčeme, kdy odcházejí naši blízcí. „Pláčeme z touhy po životě, která je v nás. Pláčeme proto, že nám náš blízký bude chybět, je to smutek nad námi samotnými. Kdo jste opuštění, živte tu touhu po životě, naději…“  Otec Bernard ujišťuje přítomné, že tu nikdo není náhodou a že ti, kteří žili dobrým životem, jdou do lepšího. Zároveň vybízí své posluchače, ať žijí svůj život nejlépe, jak umí. „Buďme vděční, děkujme za to, co se nám děje. Máme duši dítěte, které očekává, že ten zodpovědný vše zařídí. Proto Ježíš říká: buďme jako děti,“ říká dál otec Bernard.

Po mši zazní v prostoru kaple verše Jitky Dobrovítovské a Ludmily Nováčkové. Autorky se nechaly inspirovat tím, co v hospici prožily při doprovázení umírajících a pozůstalých. Na tomto setkání nabídnou přítomným u příležitosti výročí hospice novou sbírku veršů s názvem Krajina smíření. Účastníci setkání tak budou jedni z prvních jejích čtenářů. Knížka dostanou darem. „Anonymními spolutvůrci některých veršů jsou i lidé z řad nemocných a pozůstalých, kteří v hospici pobývali. Když jsme s psaním začínali, nenapadlo nás, že tu budeme před vámi stát a recitovat i za 14 let,“ sděluje po skončení kulturního programu Jitka Dobrovítovská. Nejdříve v hospici vykonávala dobrovolnickou službu, následně pracovala jako recepční, asistentka pro klienty, pak jako pracovnice v přímé péči u lůžka. K dobrovolnictví se poté znovu vrátila.

Více ve FOTOGALERII.

Karolína Opatřilová, ACHO