Bývalá ředitelka Ludmila Gottwaldová: Charita je magické místo, kde člověk pozná sám sebe

Cena za přínos městu Olomouc pro Ludmilu Gottwaldovou

Nikdy neměla ambice stanout na vedoucí pozici. Přesto se ocitla v čele Charity Olomouc a za jejího bezmála dvacetiletého působení se organizace postupně rozvíjela. Celkové zkvalitnění a rozšíření služeb, rekonstrukce hlavní budovy ve Wurmově ulici a mnohé další počiny má na kontě Ludmila Gottwaldová. Jak rekapituluje své působení v Charitě, v čem udělala chyby a na co je pyšná?

 

Sedmnáct let v čele olomoucké Charity. Jaký je život bez ní?

Začínám žít. (smích) Ještě nejsem úplně rozhodnutá, co budu dělat. Začnu se vyskytovat doma, to jsem trochu zanedbávala, tak to teď doženu. Už jsem zkrátka poznala, že je čas odejít. Nicméně jsem stále v Radě Charity, která je vtažená do dění a různých strategických záležitostí. Ale jinak se na půdě Charity už nezdržuji, což je podle mě dobré pro řízení. Nový ředitel je naprosto fundovaný, má představu a vizi. Znám ho jako kolegu, se kterým jsem naprosto souzněla ve všech ohledech. Mohla jsem se na něj vždy spolehnout a často jsem dala na jeho rady.

Jak vypadaly vaše začátky v ředitelském křesle?

Když jsem přebírala Charitu, tak to bylo v podstatě takové krizové řízení. Zhruba půl roku mi trvalo, než jsem organizaci nějak uchopila, zorientovala se. Předtím to byl jeden velký chaos. Bylo potřeba to pomyslné klubko rozmotat a dát tomu nějaký řád. V takových chvílích je důležité, aby vůdce měl představu. Pokud jsme chtěli služby Charity vykonávat kvalitně, museli jsme z toho chaosu vystoupit. Měla jsem pár lidí, o které jsem se mohla opřít, jedním z nich byl i právě nový ředitel Petr Prinz. Pak jsem začala dělat výběrová řízení, abych si obsadila klíčové pozice dalšími dobrými a spolehlivými lidmi.

Dobří a spolehliví lidé. Podle čeho jste si vybírala?

Kladla jsem hodně důraz na to, aby znali sociální práci a byli v tomto směru i odborně vzdělaní. Nadšení pro práci v Charitě je úžasná věc, ale na klíčových pozicích to nestačí. V tomto ohledu je geniální Vyšší odborná škola Caritas, která na tyto pozice v podstatě přímo produkuje ideální zaměstnance. Kromě vzdělání je samozřejmě důležité, aby byl člověk spjat s hodnotami Charity a měl nějakou vizi. Pak samozřejmě komunikace hraje obrovskou roli, aby celý charitativní organismus dobře a zdravě fungoval. Na poradách jsme vždy vedli dialog, zavedla jsem hodnocení pracovníků, chtěla jsem, aby se zapojovali do supervizí, posilovali se. To samozřejmě platilo i pro mě. Nesmím vynechat ani ekonomický úsek, protože ekonomika je páteří i v Charitě jako v jiných velkých organizacích. Ale jak řekla Marie Svatošová – když je pomoc potřeba, tak peníze přijdou, ale je potřeba věřit.

Co křesťanská víra? Měl by být pracovník Charity věřící?

Toho jsem se zpočátku držela, ale paradoxně jsem měla tu zkušenost, že spousta věřících do Charity nechce. Nevím, jak si to vysvětlit, asi se báli, možná se jim to zdálo málo. Přišlo mi to skoro biblické. Musela jsem vyjít na ulici a nabízet práci jinde, než v řadách věřících. A právě z nich se pak stali zapálení kolegové. Na druhou stranu si myslím, že je dobře, když je člověk zakotven ve víře. Lépe věci chápe a lépe se mu žije. Ale když jsem se setkala s tímto odvrácením od pomoci druhým, tak mi došlo, že víra není kritérium. Ovšem na vedoucí pozici by podle mě měl být věřící člověk. Pro mě vždy byla, a stále je, důležitá modlitba a skutečnost, že Charita není moje a já jsem do ní jen pozvána, abych odvedla dobrou práci. Jestli jsem ji skutečně odvedla, musí posoudit jiní, samozřejmě jsem dělala chyby.

Prozradíte, jaké chyby máte na mysli? Případně co byste udělala ve své funkci jinak?

Mockrát jsem o tom přemýšlela. Určitě bych dala větší kompetence svým kolegům. Protože důvěra je hrozně důležitá. A vím, že jsem občas nedůvěřovala. Vždycky mi říkali, že jsem byla tvrdá, ale když řídíte takovou organizaci a potřebujete, aby kolegové dodržovali pravidla a abychom mohli jít dál, tak je to potřeba. Je ale pravda, že jsem hodně nakládala na své kolegy. To byla moje slabá stránka. Taky jsem se bála nahlas říkat svou dlouhodobou vizi najednou. To mi pak kolegové vyčítali, kdybych jim celý plán bývala řekla hned, bylo by to snažší.

A na co jste naopak pyšná?

Rozhodně na to, jak jsme v roce 2004 zformulovali poselství Charity, stále bych se pod to podepsala. Myslím, že dobrý krok byla určitě spolupráce s fundraiserem a dalšími odborníky, když jsem organizaci přebrala. Celkově strategický plán byl v počátcích zásadní a řekla bych, že se nám podařilo dobře organizaci nastavit. Konkrétně pak například projekt chráněné pracovní dílny Betánie, kterou jsem přebírala za běhu. Naštěstí to dopadlo dobře. (smích) Na co jsem zvlášť pyšná je rozšíření pečovatelské péče za hranice města. Mým snem bylo dostat pečovatelskou službu do vesnic. Musela jsem hodně jednat s kněžími a upřímně, nikdo mi nevěřil, že se to povede. Tehdy jsem z toho měla neuvěřitelnou radost.   

Charita je součástí církve, tedy komunikace s kněžími je asi důležitá...

Zpočátku nás brali jako každou jinou službu, ne součást církve. Tak by to být nemělo, musíme být jeden celek. Na druhou stranu vím, že kněží toho mají na starosti hodně, ale mým zbožným přáním bylo, aby nás brali vážně. Je potřeba vnímat, že Charita je s člověkem a jeho bídou, s jeho nouzí a my projevujeme skutek, abychom mu pomohli. Vycházela jsem z Encykliky (Deus caritas est), ve které papež Benedikt XVI. skvěle popsal činnost Charity a jak má být včleněna v určitém církevním území, jak má fungovat spolupráce a podobně. Začala jsem chodit na děkanátní schůzi kněžích a cítila jsem, jak se jejich přístup začíná měnit. Otec arcibiskup dal naší spolupráci zelenou a měli jsme jeho naprostou podporu. Začal se zajímat o fungování Charity, docházel na porady ředitelů. Dodnes chodí  na naše akce a i my jsme za ním mohli kdykoliv přijít.

V čem je olomoucká Charita unikátní?

Olomouc je specifická ve více směrech. Je to krajské město, univerzitní město a ještě je tu arcibiskupství, takže pod olomouckou arcidiecézi spadá přes třicet dalších Charit. Další specifikum tkví v cílové skupině, což jsou lidé bez domova a senioři. To jsou základní specifika. Proto se ani nedalo žádnou jinou Charitou v České republice inspirovat. Ovšem dostala se mi do ruky výroční zpráva Charity Opava a ta mě neskutečně inspirovala. Tehdy jsem si i nesmírně vážila toho, že jsem se mohla na opavskou Charitu obrátit pro radu a nic za to nechtěli.

A co nějaká specifika v rámci poskytovaných služeb?

Podle mě je naprostý unikát olomoucké Charity ordinace pro lidi v nouzi. Taky bych ráda zmínila práci s Romy a Romskou pouť, která je naprosto duchovní záležitostí. Trvá přes dvacet let a podílí se na ni sami Romové a samozřejmě řada dobrovolníků. Potom bych ještě ráda vyzdvihla činnosti, které nejsou přímo navázány na služby klientům jako například dobročinný obchod Dobrodruhá. Takové projekty ukazují Charitu i z její světlejší stránky, ne jen v její tíži.

 

Měla jste ambice stát se ředitelkou?

Vůbec ne. (smích) Já jsem nikdy neuvažovala o vedoucí pozici. Mým snem bylo, stát se sociální pracovnicí. Nikdy jsem nechtěla zasahovat do řízení a chtěla se jen soustředit na to, abych byla dobrá pečovatelka. Měla jsem svoji malou skupinku dobrovolníků, která zajišťovala jiné činnosti. Ano, v tomhle jsem možná byla výjimečná, že jsem klientům poskytovala rozšířené služby. Například jsem zorganizovala mše za zemřelé klienty nebo výlety, ale přicházelo to úplně přirozeně. Ústřední pro mě byl klient. Když jsem se vrátila z mateřské dovolené, věděla jsem, že už nechci pracovat a realizovat se jinde než v Charitě. Dodělala jsem si zdravotní kurz a dálkově vystudovala VOŠ Caritas. Nikdy jsem ale o post ředitelky neusilovala, to se prostě tak přihodilo. (smích)

Když se za působením v Charitě ohlédnete, co vidíte?

Naprosté naplnění. Charita je magické místo, kde člověk pozná sám sebe a dostane daleko víc, než tomu obětuje. Všichni, kteří vstoupí do řeky Charity, věřím, že najdou to, co hledají, protože je to nesmírně obohacující. Někteří lidé z Charity odcházeli vyčerpáni, proto je zároveň nesmírně důležité si určit své hranice. Pokud mám Charitě pomoct, stačí dělat práci na sto procent, není třeba víc. To jsem i kladla na srdce svým kolegům. Stále mě dojímá, když vidím lidi, kteří chtějí v Charitě pracovat, mladé lidi, kteří mají nápady. Děkuji Bohu, že mě pozval a že jsem dostala tu šanci, protože jsem potkala spoustu dobrých a krásných lidí a zažila jsem tady skutečné zázraky.

Co byste vzkázala olomoucké Charitě do budoucna?

Ať se nebojí. Bude to dobrý. To neměli rádi, to jsem říkala pořád. (smích)

 Za rozhovor děkuje Aneta Králová

Tříkrálová sbírka 2019
Pomáhejte s námi na Haiti a na Ukrajině

Tříkrálová sbírka 2019

Náš výtěžek
29 828 910 Kč

100,0%

Rozpečetěno pokladniček

Chci přispět

Zobrazit podrobné výsledky z celé ČR

 

Chci se stát dobrovolníkem

 
 

Konsorcium nevládních organizací

VÝSLEDKY 

 

 

EVROPSKÉ PROJEKTY

 
 

Charity v arcidiecézi

Bystřice p.Hostýnem  Holešov  Hranice  Kojetín  Konice  Kroměříž  Kyjov  Luhačovice  Moravská Třebová  Nový Hrozenkov  Olomouc  Otrokovice  Prostějov  Přerov  Slavičín  Strážnice  Svitavy  Šternberk  Šumperk  Uherské Hradiště  Uherský Brod  Valašské Klobouky  Valašské Meziříčí 
Veselí nad Moravou  Vsetín
Vyškov  Zábřeh  Zlín
Hospic na Svatém Kopečku