13. září 2025 Povodně

„Katastrofa změnila vztahy mezi lidmi. Ale provizorium na mnoha místech stále trvá.“

Robert Neugebauer o roce po povodních a životě v zasažené Bělé pod Pradědem. Robert Neugebauer pochází z Bělé pod Pradědem, jedné z nejvíce zasažených obcí během zářijových povodní 2024. V té době pracoval v oblasti charitních služeb pro migranty, od července 2025 se stal ředitelem Arcidiecézní charity Olomouc. Právě on je autorem většiny fotografií v této galerii, které ukazují proměnu míst v čase. K jednotlivým snímkům připojujeme také jeho osobní komentáře, vzpomínky, postřehy a zkušenosti z doby povodní i měsíců následujících.

Jak vnímáte průběh zásahu v prvních hodinách a dnech po povodních? Co vás osobně nejvíc překvapilo?

Rozhodně je potřeba vyzdvihnout včasné varování a přípravu složek IZS, které byly v našem regionu posíleny už den před povodní a pomáhali tak v těch nejtěžších chvílích. Jakmile voda začala opadat, prakticky okamžitě začaly práce pro záchranu toho, co zbylo, rychlé opravy vymletých komunikací, budování provizorních mostů, snaha opravit základní infrastrukturu. Toto realizovaly jak složky IZS, obcí a státu, tak také ale lidé sami. Opravdu mě překvapilo, jak rychle se podařilo zpřístupnit všechny části regionu, které se staly kvůli povodni nepřístupnými.

V čem byla podle vás síla místních komunit a lidí, kteří zůstali?

Velmi pozitivně vnímám mezilidské vztahy. Lidé, kteří bydlí dál od vody, chodili k těm vyplaveným, nabízeli pomoc. Já mám třeba tatínka, který je z důvodu své nemoci závislý na zdravotnických přístrojích, a tím pádem na elektřině, které samozřejmě nešla. Zajistil jsem kvůli tomu elektrocentrálu a hned přišli tři chlapi a nabídli mi benzín. Odcházeli s větou „kdybys cokoliv potřeboval, řekni si“. Zúžilo to vazby jednotlivců i rodin navzájem. Sousedé se sebe navzájem ptali, co kdo potřebuje. Dokonce myslím, že obrazně řečeno, ta katastrofa ohladila některé dlouhodobé hrany a uzdravila nejednu ránu z minulosti. Opravdu vnímám, že lidé konfrontací s tak těžkou hraniční a život ohrožující situací, doslova přeskládali některé hodnoty v životě a jejich důležitost. Nejednou přímo zaznělo: „Přežili jsme, to je nejdůležitější“.

A když se posuneme o rok dopředu, jak se vám dnes žije v těchto místech?

To, co již není tak veselé, je právě stav postižených obcí rok po povodni. To provizorium většinou trvá. Konečných oprav na infrastruktuře proběhlo zatím jen velmi málo. Chápu, že jde o velké a náročné projekty, které vyžadují stavební řízení a to u nás v republice není jednoduché. Ale je to přece výjimečná situace a už rok od události. Rekonstrukce oblasti se bohužel neděje tak rychle, jak bychom potřebovali. To je frustrující, protože to může působit na lidi tak, že se cítí zapomenutí a stále ohrožení.

Zaznamenali jste i psychologické dopady, změny v chování, rozhodování, každodenním životě?

Pro mé vnímání je důležitým dopadem to, že lidé jsou silně znejistěni budoucností. Mylně jsme se u nás domnívali, že horší než při povodních v roce 1997 to už být nemůže. Jenže příroda nám během pár hodin zbořila tyto představy o naší bezpečnosti a ukázala se úplně jinou silou. Tu sílu lidé vnímají jako nevypočitatelnou a z toho mají obavy a strach. Mnoha lidem to úplně vzalo vnitřní motivaci k opravám. Navíc, a to se vracím zpět k té pomalosti náprav, především říční koryta nejsou zajištěna, v celém regionu pracuje pár bagrů. Strach je, že navážka, kterou se koryta zregulovala, neodolá ani běžné větší vodě a řeky se zase dostanou mimo. Hodně lidí se nyní necítí bezpečně a nejsou úplně výjimečná sdělení „odešel bych raději pryč“.

Máte jako místní obyvatelé naději, že se situace zlepší? V čem hledáte oporu?

Snažíme se posilovat důvěru a víru, že se bezpečná řešení vybudují. Tím se tento strach určitě zmírní a vše se uklidní. Věříme, že se na nás nezapomene. Na tom, aby se lidé necítili zapomenutí, se snaží podílet také Charita. To mi dává velkou motivaci, jak v práci, tak ve víře ve zlepšení. Arcidiecézní charita Olomouc i místní Charity v regionu poskytly od prvních dní po povodních opakovanou materiální i finanční pomoc a v podpoře pokračují dodnes. I po několika vlnách pomoci za desítky milionů korun zůstáváme v terénu a dál doprovázíme ty, kdo se sami z následků katastrofy nevzpamatoval.

Děkuji Vám za rozhovor.

Prosím, ještě … doplňte tam, že upřímně děkujeme všem, kteří Charitu v její pomoci po povodních podpořili a to jak finančně prostřednictvím sbírky, tak materiálně nebo jako dobrovolníci. Je to moc důležité. Opravdu děkujeme.