14. května 2025 Povodně

Když voda odteče, zůstává ticho a nejistota. To jsou důvody, proč pomáhat dál

Září 2024 se natrvalo zapsalo do života desítek domácností na Šumpersku. Povodeň tehdy nezasáhla jen zdi a vybavení domů – zasáhla i životní plány, psychickou pohodu a jistotu domova. Právě proto pomoc neskončila s odklízením bahna. Charita pomáhá dál - lidsky, cíleně. Stojí dál po boku těch, kterým velká voda převrátila život naruby.

Pomoc v terénu zajišťují místní Charity, které se svými pracovníky navštěvují domácnosti. V případě potřeby nabízejí praktickou i finanční podporu, mapují nové potřeby. Zůstávají tak v přímém kontaktu s těmi, kteří pomoc skutečně potřebují. Zázemí, podporu a financování této práce zajišťuje také Arcidiecézní charita Olomouc (ACHO), která při povodních a jiných mimořádných událostech veškerou pomoc v rámci kraje / arcidiecéze koordinuje. Finanční prostředky čerpáme především ze sbírkového konta Charity Česká republika, určeného na pomoc po povodních a také z výnosů Tříkrálové sbírky.

V těchto chvílích vyplouvají také na povrch skutečné příběhy lidí, které zůstávají v mysli i srdcích. Pojďme si přiblížit pár z nich:

Příběh první: Kuchyň jako srdce domu, kam se i andělé mohou vracet a přinášet novou naději

Příběh vypráví o ženě, která sama s láskou pečuje o druhé. I přes ztrátu svého domova, jistot i místa, kde se scházela rodina, nikdy neztratila víru ve světlejší dny. Žije v jednom z povodní zasažených domů, říkejme ji třeba paní Růženka. Pracuje v pomáhající profesi, což samo o sobě vypovídá mnohé. I ona se však jednoho zářijového dne ocitla v roli potřebné. Se zářijovou povodní, přišla o vše, co vodě stálo v cestě. Vzala jí nejen část domova, ale i kuchyň-místo, které pro ni znamenalo víc, než jen prostor pro vaření. Kuchyň byla centrem dění rodinného života, srdcem domu, bezpečím, prostorem pro sdílení s rodinou a přáteli, jak sama říká. S devastací kuchyně přišla o všechny zmiňované pocity.

Příběh paní Růženky však tímto nekončí, má ještě hlubší rovinu. Paní Růženka totiž ručně vyrábí anděly – sochy z různých materiálů i velikostí, které v jejím domě měly vždy své místo a plnily funkci ochránců rodiny.

Povodeň nezničila jen část domova, kdy odplavila lednici s ostatními spotřebiči a jinými věcmi. Ale odnesla s sebou i velkého dřevěného anděla – strážce domova, vážícího téměř 250 kilogramů. Smutek z událostí a zkázy narůstal i u jinak silné a vždy podporující ženy, která začínala ztrácet naději a víru ve šťastný konec.

Když v tu chvíli do ticha zazněl zvuk telefonu. Paní Růženka jej zvedla a vyslechla zprávu, která ji na okamžik vytrhla z ponurých myšlenek. Na druhém konci byla místní knihovnice, která jí sdělila nečekanou a téměř neuvěřitelnou novinu, že se nalezl její velký dřevěný anděl, symbol ochrany, který po povodni zmizel neznámo kam. Proud jej donesl až do sousední vesnice. Anděl se jemně pohyboval v proudu a jeho křídla ztěžklá vodou působila, jako by se vznášel nad dokonanou zkázou. Byl celý a téměř nepoškozený – zázrak v moři ztrát. A právě v ten okamžik, kdy se zdálo, že všechno bylo ztraceno – majetek, vzpomínky i pocit bezpečí, se v očích paní Růženky znovu objevil plamínek naděje. S návratem anděla se zrodila víra, že i na troskách lze znovu postavit domov a začít věřit v lepší zítřky.

Dnes má paní Růženka krásnou snovou kuchyň s krbem a velkým jídelním stolem, která je opět centrem rodinného dění a sdílení společných zážitků a radostí. Byť ostatní místnosti stále zůstávají v provizoriu, s koupelnou čekající na rekonstrukci, ložnicí se stojícími dvěma postelemi obklopenými krabicemi, náhradním nábytkem a věcmi, které dosud nenašly své místo. Ale na vše je třeba čas…

Jsme rádi, že k tomuto příběhu můžeme přispět i my. Třeba otopem z Charity Zábřeh, který rozehřeje nejen krb, ale i rodinnou atmosféru s úsměvy. Teplo je v domě stále žádoucí-nejen pro pohodlí, ale i kvůli stále potřebnému vysoušení zdiva domu.

Snad zahřálo i pár korun navíc ze sbírky Charity ČR, které pomohly při prvních výdajích po povodni k obnově nového plotu kvůli pejskovi, který po záplavě utrpěl šok a opakovaně utíkal. I když v domě a na zahradě v tu chvíli nebylo nic, tak plot byl důležitý jako první krok k bezpečí.

Tento příběh není jen o obnově zničených prostor a uplavaných věcech, ale i o návratu k tomu, co nás spojuje. K domovu, který je srdcem našich životů. Je to příběh o naději, že může být zase o něco líp, o pomoci a sounáležitosti druhých v těch nejtěžších chvílích.

Příběh druhý: Když voda vezme i křepelky

Jen pár kilometrů od místa z prvního příběhu jsme potkali další rodinu. Říkejme jim třeba Dvořáčkovi. Žijí v domě, kam voda také přišla náhle, nečekaně, neúprosně. Ve chvíli, kdy se snažili zachránit, co šlo, už voda brala. Brala všechno – spodní patro domu, kuchyňské vybavení, a také něco, co možná nepochopí každý – drobný chov křepelek, který byl jejich radostí, zvykem, součástí každého dne, ale hlavně symbolem života, který si společně budovali. Na stovku malých ptáčků voda odnesla. Zůstalo jen ticho.

Sílu vody si těžko člověk dokáže představit, dokud ji nezažije na vlastní kůži. Dvořáčkovi si ji budou pamatovat navždy. Zabetonovaný bazén na zahradě voda vytrhla ze země a odnesla neznámo kam. Jako by to byla pouhá hračka. Trouba, lednice, základní věci každého domova-zničené, nepoužitelné. Zdi nasákly vlhkostí, která neodchází. Plíseň se stále vrací jako tichý, vytrvalý přízrak, který připomíná, že rány po povodni ještě zdaleka nejsou zahojené.

Všechno by to samo o sobě bylo těžké. Ale život této rodině naložil ještě víc. Krátce před záplavami přišla bolestná osobní ztráta toho nejbližšího rodinného příslušníka. „Někdy život naloží velké břemeno,“ řekli nám tiše během návštěvy Dvořáčkovi. A ticho v tu chvíli řeklo víc než tisíc slov. Přesto se Dvořáčkovi snaží znovu postavit na nohy. Zakládají nový chov křepelek, obnovují po krůčcích co se dá, a s pokorou přijímají každou konkrétní pomoc. Charita Zábřeh jim poskytla dřevo na otop i nový sporák, díky kterému se opět v domě rozvonělo teplo domova.

Také tady je však stále nedokončený příběh, krom jiných věcí chybí i plot. Dva pejsci, kteří rodině zůstali, potřebují bezpečný prostor, kde sousedící silnice podél domu je hrozivě blízko. Díky laskavým lidem je už část plotu zdarma postavena. Ale zbytek čeká. A právě v tom čekání roste i vděčnost za každého, kdo pomáhá, za každou ruku, která nabídne pomoc bez ptaní.

Díky sbírce Charity ČR jsme mohli přispět i zde, byť jen kousek, kousek po kousku se znovu skládá domov.

Třetí příběh: Dvě ženy, dvě generace i chybějící kredenc

Do této domácnosti jsme vstupovali s tichým respektem. Žijí zde dvě ženy – matka s dcerou, říkejme jim třeba Nováčkovi. Paní Nováčková starší, dnes už ve věku 96 let, je nejstarší obyvatelkou celé obce. Její dcera, sama již seniorního věku, se o ni den co den pečlivě a s láskou stará. Společně čelí následkům povodně, která jim z jejich skromného domova vzala víc, než jen nábytek. ,,Je to unavující. Navíc péče o maminku je čím dál náročnější, jak stárnu. Maminka již hůř slyší, špatně chodí a psychicky velmi těžce nese ztrátu všeho, co ji provázelo celý život,“ sdělila její dcera. Pro druhé možná běžné a všední věci, pro paní Nováčkovou starší však poklady. Ztráta kredence by se jinému mohla zdát banální, ale v tomto případě to nebyl jen kus nábytku. Byl to kus života. Kredenc, který stál v rohu kuchyně celá desetiletí, v sobě nesl vzpomínky na nedělní obědy, dětský smích i vůni čerstvých koláčů. „Byl prostě můj,“ řekla tiše maminka. Její dcera musela s pomocí dobrovolníků vyklidit mnoho věcí, každá z nich nesla nějaký příběh. ,,Když věci postupně mizely, jako by odcházely i části jejich společného života, celoživotní vzpomínky," sdílí své pocity dcera.

Dcera, která se o vše stará, naráží každý den na prosté životní problémy. Nemá kam ukládat věci, kredenc i skříně jsou pryč. Aby zachránila co nejvíce, vynesla dcera na půdu vše, co šlo, včetně nádobí. Dnes každý den znovu a znovu vystupuje na půdu, aby donesla talíře nebo sklenice. ,,Je to únavné, někdy si říkám, že pokud by měla přijít další taková voda, raději bych do ní skočila,“ říká. A přesto každý den znovu vstane, uvaří, postará se o maminku, a dokonce letos napekla velikonoční cukroví. „Ta nová trouba... no, první várka se mi připálila. Ale hlavně, že to doma zase vonělo. Tak to má být,“ uzavírá unaveně. 96letá paní Nováčková si navzdory svému vysokému věku snaží udržet zdravou mysl. Luští křížovky a ráda si povídá, i když ztrátu blízkosti dnešní doby těžce nese. „Dřív jsme z okna viděli lidi – popovídali si, mávli... Teď jen projede auto nebo jeden cyklista. Je to smutné...“

Když jsme odcházeli, držela nás za ruku a řekla: „Pokud tu ještě budu, ráda vás zase uvidím, přijeďte.“ A tak jsme odjížděli s pocitem, že i malá návštěva může zahřát u srdce. Tento příběh, stejně jako ty předchozí, připomíná, jak hluboký může být dopad vody – a jak důležitá je pomoc bližních, která nese i lidské teplo.

Místní Charity pomáhají lidem překlenout těžké období po katastrofě, Arcidiecézní charita Olomouc zajišťuje koordinaci a propojuje jednotlivé zdroje jako sbírky, dary i materiální podporu.

Pomoc má mnoho podob: nové spotřebiče, dřevo na topení, opravy plotů, ale i obyčejný rozhovor a vědomí, že na to člověk není sám. Všude je potřebnost jiná a tomu se přizpůsobuje i naše cílená pomoc, která dává lidem v nouzi smysl.

Tyto příběhy nejsou výjimečné, jsou však bohužel velmi běžné. A o to důležitější je, že pomoc trvá, že nepřichází jen ve chvíli největší krize, ale i po měsících, kdy opadl zájem médií i veřejnosti.

Proto se připojte k těm, kdo vědí, že vybudovat znovu domov není otázkou dnů ani týdnů.

Pomáhejte s námi!
Obnova nezačíná jen první položenou cihlou nebo darovaným nábytkem. Pokračuje stále, provázená pocitem, že člověk není na těžká období sám, že každý dar, každá pomoc, každé vlídné slovo vytváří / probouzí naději, která pomáhá překonávat toto těžké období

Budeme rádi, pokud se zapojíte a pomůžete s námi.