12. září 2025 Povodně

Rok od záplav: Pomoc neskončila, Charita zůstává

Byl pátek 13. září 2024. Zatímco lidé doufali, že vydatné deště brzy ustanou, voda nenápadně, ale nezadržitelně stoupala. Během pár hodin se z potoků a říček staly ničivé proudy, které braly domy, mosty i životní jistoty. Nejvíce zasažené bylo Jesenicko, záplavy ale postihly desítky obcí napříč regionem. V ten moment začala i pomoc. Arcidiecézní charita Olomouc (ACHO) byla na místě už druhý den – a zůstala dodnes.

První den: „Nejsme hasiči, ale byli jsme tam hned“

„Nejsme hasiči, ale byli jsme tam s pomocí hned první den jak to bylo bezpečné. Přivezli jsme první čističe, pomůcky, nabídli zázemí a začali si povídat s lidmi, kteří přišli o všechno,“ vzpomíná Robert Neugebauer, ředitel ACHO. V době povodní už coby zaměstnanec pomáhal ve své domovské obci, v Bělé pod Pradědem, jedné z nejvíce zasažených.

Pomoc v celém území vedly místní Charity, zejména Jeseník, Šumperk, Zábřeh, ale i Litovel, Olomouc, Prostějov, Kroměříž či Zlín. Týmy pracovníků i dobrovolníků přinášely nejen hmotnou pomoc, ale i lidskou podporu. První fáze byla o vysoušení, vyklízení a podpoře lidí, kteří zůstali stát v blátě, s mokrým nábytkem, rozbitým kotlem a nejistotou, co bude dál.

„Příběhů bylo tolik, že je nestíháš vstřebat. Někde jsme pomáhali starým lidem, kteří žili sami a neměli si jak říct o pomoc. Jinde rodinám, kde voda smetla nejen jejich dům, ale i živobytí. A někde šlo o tiché podpory, prostě dát prostor, vyslechnout, být tam,“ vzpomíná Vít Forbelský z Charity Prostějov, který se podílel na mapování potřeb v zasažených oblastech.

Všechny další Charity v rámci Arcidiecéze olomoucké zřídili sklady humanitární pomoci a od veřejnosti sbírali vše co bylo v postižených regionech potřeba. Čistící a úklidové prostředky, nářadí, pitnou vodu, základní a trvanlivé potřeviny, hygienu - potřeby se proměňovali den ze dne a reagovalo se téměř ihned po vydání výzvy, že někde něco konrétního potřebují.

Rok práce: Fakta, za nimiž jsou lidé

Pomoc pokračovala týdny a měsíce. K srpnu 2025 ACHO eviduje:

532 domácností získalo finanční pomoc, klíčovou pro základní obnovu,
vyplaceno bylo přes 41,8 milionu Kč,
proběhlo 1 646 sociálních šetření a 969 intervencí psychosociální podpory,
zapůjčeno bylo 388 vysoušečů a 40 elektrocentrál,
78 domácností dostalo palivové dřevo na zimu,
na počátku rozdala Charita 1400 litrů pitné vody, 500 litrů desinfekce, základní vybavení a potraviny,
zapojilo se 1 069 dobrovolníků a 168 pracovníků Charity.

„Nečekáme na povodně, ale jsme připraveni předem,“ říká Martin Zamazal, vedoucí humanitárního oddělení ACHO. Tým monitorujících pracovníků v terénu prochází pravidelnými výcviky a školeními, což umožňuje rychle reagovat i ve složitých situacích.

Co se změnilo: Od akutní pomoci k dlouhodobé podpoře

Na otázku, co se za rok změnilo, odpovídá Martin Zamazal:

"V prvních dnech se vždy jedná o zajištění základních životních potřeb, ať už se jedná o pití, jídlo, hygienických potřeb nebo střechy nad hlavou, a dalších věcí důležitých pro zasaženého člověka..."

Celou odpověď najdete v samostatném článku ZDE.

Příběhy, které zůstávají

Pomoc Charity nebyla jen o distribuci pomůcek. V mnoha případech šlo o trpělivé doprovázení lidí, kteří neměli sílu začít znovu.

„V jedné obci na Jesenicku jsme navštívili ne zrovna bohaté rodiny, které díky finančním příspěvkům od Charity měly stavební materiál a samy svépomocí udělaly kus práce při opravě domu...“

„V jiné domácnosti ve stejné obci jsme vedle nabízené pomoci museli pána naopak povzbuzovat a podporovat, aby s vlhkým domem začal něco dělat...“

Oba příběhy sdílí Martin Zamazal a ilustrují, jak rozdílně lidé reagují na katastrofu. Klíčové je být jim nablízku. Samostatný minirozhovor s koordinátorem pomoci a vedoucím oddělení humanitární pomoci ACHO přinášíme ZDE.

Nové přístupy, stejné hodnoty

ACHO také rozvíjela nové formy pomoci – například propojování psychosociální podpory s materiální pomocí, zapojování pracovníků z jiných služeb, podporu „tichých případů“, kteří si o pomoc neřeknou sami.

Pomoc Charity pokračuje i po roce. „Přežili jsme – to je nejdůležitější,“ zaznívalo v prvních dnech. Ale přežít nestačí. Je potřeba žít dál – důstojně, bezpečně, s vědomím, že na to nejsme sami.

Slova ředitele: Naděje do budoucna

„Byl jsem svědkem neuvěřitelné soudržnosti. Lidé, které spojovalo jen to, že nebydlí u potoka, ale o pár ulic výš, sami chodili pomáhat těm, které voda zcela zasáhla...“

„Teď, po roce, přichází jiný strach, strach z budoucnosti. Opravy se vlečou, regulace koryt váznou a nejistota roste ... ty velké opravy jdou velmi pomalu a lidi znejišťují, jestli se o těch problémech ví. Lidé se bojí, že se ta hrůza bude opakovat. Charita tu je proto, aby jim kromě praktické pomoci přinesla i naději, že na ně nikdo nezapomněl. Práce je ještě moc“ říká Robert Neugebauer, ředitel ACHO.