Zobrazit fotogalerii

27. října 2026 Haiti - články

Pracovníci Charity se vracejí z Haiti. Bývalý ředitel Václav Keprt vzpomíná na dvacet let pomoci

Po několika týdnech na Haiti zahájili pracovníci Arcidiecézní charity Olomouc návrat do České republiky. Ještě v závěru pracovní cesty se věnovali dětem zapojeným do programu Adopce na dálku, navštěvovali místní partnery a pomáhali s přepravou potravin. Při této příležitosti přinášíme rozhovor s bývalým ředitelem ACHO Václavem Keprtem, který vzpomíná na začátky pomoci na Haiti, její výsledky i chvíle, kdy sám pochyboval, zda má smysl pokračovat.

Poslední dny na Haiti

Také závěr pracovní cesty ředitele ACHO Roberta Neugebauera a jeho kolegů byl naplněn setkáními s místními partnery a návštěvami dlouhodobě podporovaných projektů.

Významnou část času věnovali dětem z programu Adopce na dálku. Ve školách pořizovali jejich aktuální fotografie pro české dárce, kteří podporují jejich vzdělávání. Vedle návštěv škol a osobních setkání s dětmi se pracovníci věnovali také aktualizaci údajů a další administrativě programu Adopce na dálku. Pomohli také s přepravou rýže do sousední farnosti, která neměla k dispozici vlastní automobil.

Poslední dny pobytu strávili v oblasti Gonaïves. Setkali se zde s řeholními sestrami a dalšími dětmi zapojenými do programu Adopce na dálku. Na závěr pobytu měli v programu také návštěvu školy, kterou místní řeholnice opravují, a setkání s diecézním biskupem.

Pracovníci ACHO již zahájili návrat do České republiky. Vzhledem k dopravním a bezpečnostním podmínkám na Haiti je jejich cesta domů organizačně náročná a potrvá několik dní.

Dvacet let pomoci očima bývalého ředitele

Arcidiecézní charita Olomouc pomáhá na Haiti více než dvacet let. Velkou část této cesty provázel z pozice tehdejšího ředitele ACHO Václav Keprt, který je dnes již v důchodu, ale její práci na Haiti nadále se zájmem sleduje. Haiti přitom neznal jen z kanceláře. Osobně se tam vydal už v počátcích pomoci ACHO, ještě před ničivým zemětřesením v roce 2010, a znovu se do země vrátil v roce 2011. Tehdy společně s Irenou Urbani absolvoval třítýdenní pracovní cestu po dlouhodobých projektech i místech, která se vzpamatovávala z následků zemětřesení. V době, kdy se na Haiti znovu vydali pracovníci Arcidiecézní charity Olomouc, jsme se Václava Keprta zeptali na jeho zkušenosti i na to, jak se na více než dvacet let pomoci dívá dnes.

Na Haiti jste se poprvé vydal už v počátcích pomoci ACHO, ještě před katastrofickým zemětřesením v roce 2010. Vzpomenete si na svůj první příjezd do země? Co vás tehdy nejsilněji zasáhlo nebo překvapilo?

Co nejvíc ...??? Vlastně všechno. Rázem jsem přišel o všechny svoje představy, tak tvrdý náraz to byl. Přijedete z Evropy, kde vlastně všechno funguje – školství, zdravotní a sociální péče, lidé dostávají důchody, z kohoutků teče teplá a studená voda, když máte hlad, jdete do lednice, špajzu nebo do obchodu, skoro všude je lékárna... A přijedete do země, kde z toho nefunguje NIC! Horko, špína, odpadky, extrémní chudoba, je vidět podvyživené děti, které mnohdy umírají na banální příčiny, vidíte lidi, kteří nikdy neopustili svou vesnici, v hlavním městě slum se statisíci lidmi, korupce.... Jste v šoku a začnete pochybovat o tom, zda má smysl cokoliv dělat. Ale nakonec se musíte vzchopit a zkrátka někde začít a ono to jde. Blbě, pomalu, ale jde to.

V roce 2011 jste se na Haiti vrátil společně s Irenou Urbani. Tentokrát už do země poznamenané ničivým zemětřesením. V čem pro vás bylo Haiti jiné než při první návštěvě? A která místa, setkání nebo konkrétní lidé vám z této cesty zůstali v paměti dodnes?

Po zemětřesení jsem přiletěl do jiné země. Musíte si uvědomit, že tam během několika minut zemřelo na 200 tisíc lidí a následně další na úrazy a nemoci, objevila se i cholera. Ale v něčem to bylo přece jenom lepší. Byly tam mezinárodní organizace, přinesly prostředky na obnovu a rozvoj, potraviny, materiální pomoc, a hlavně pracovní místa. Chudoba nezmizela, ale začaly být vidět mobilní telefony (sice tehdy nevím k čemu), občas bylo vidět spravené silnice, úklidové čety, dokonce několik semaforů. Ale jeden zásadní rozdíl tam přece jenom byl. Když jsme se při první cestě kohokoliv zeptali: „Jak se máš?“, všichni odpověděli, že dobře. Při druhé cestě už to bylo jiné. Díky většímu přístupu k informacím už mnozí mohli porovnávat své životní podmínky se světem kolem sebe. A jejich odpovědi na otázku, jak se mají, byly najednou mnohem méně optimistické.

Po návratu z této cesty jste řekl: „Haiti je to nejobtížnější, do čeho jsme se kdy pustili.“ Platí tato věta podle vás i po dalších patnácti letech? V čem byla a je pomoc na Haiti tak obtížná?

Myslím, že to stále platí, i když po začátku války na Ukrajině bych možná trochu s odpovědí váhal. Haiti je země desetiletí v chaosu a rozvratu, nemá stabilní vládu a zemi ovládají gangy, které bojují proti všemu a všem. Terorizují obyvatele, vraždí se navzájem a není vnitřní síla, která by je zastavila. Společnost je izolovaná a extrémně chudá, chybí vzdělání a lidé, kteří by měli sílu a schopnosti zemi vést. Bez síly zvenčí se silným mandátem OSN to vidím bledě. Nakonec i škola, kterou Charita v minulosti postavila, byla poničená a vyrabovaná. Ale ty děti stojí za to, aby pomoc pokračovala.

Už tehdy jste zdůrazňoval, že Charita nechce prostředky dárců spotřebovat pouze na krátkodobou pomoc, ale zaměřovat se na dlouhodobé projekty, které mohou přinášet změnu rodinám a komunitám. Když se za více než dvaceti lety ohlédnete dnes, podařilo se podle vás tuto myšlenku naplnit?

Částečně určitě. Mnoho dětí získalo vzdělání a někteří z bývalých žáků dokonce dodnes spolupracují s Charitou. Pomohlo se v místních komunitách, které se díky pomoci a podpoře stále drží. Program Adopce na dálku běží a děti na podporovaných místech chodí do škol a mají alespoň to jedno jídlo denně. Hlavně mají větší šanci na lepší život v budoucnu. Stovky rodin mají novou střechu nad hlavou... Krátkodobá pomoc je potřeba třeba právě po takových pohromách, jako je zemětřesení, hurikán apod. To, co ale lidi posouvá kupředu, je systematická a dlouhodobá pomoc, a to Charita dělá.

Haiti během těch let zasáhla řada dalších katastrof a krizí a dnes země čelí mimořádně složité bezpečnostní situaci. Byly chvíle, kdy jste si jako ředitel kladl otázku, zda má vůbec smysl v pomoci pokračovat? Co rozhodovalo o tom, že ACHO na Haiti zůstala?

Tuto otázku jsem si kladl od příjezdu na letiště a dotírala na mě celou dobu a pronásleduje mě dodnes. Ale nakonec jsem si zakázal takto uvažovat. Nic z toho, co děláte, není zbytečné. Ti lidé už i díky nám poznali, že to jde i jinak. Už ví, co mají chtít a za čím jít, a to není málo. A za odpověď na položenou otázku - mohou za to Exupéry a Malý princ: „Jsi odpovědný za toho, koho jsi k sobě připoutal...“ Nemohu tu dnes být a zítra říct, že už nemůžu nebo nechci. Otevřít dveře, dát kousek naděje – a pak je zavřít? To nejde. Často jsem si také opakoval myšlenku z Talmudu: „Kdo zachránil, byť jenom jednoho člověka, zachránil svět.“ A právě proto mám radost, že Charita pokračuje dál. Ti lidé za to stojí.

V červnu 2025 jsme si připomněli dvacet let pomoci ACHO na Haiti. Krátce poté jste předal vedení Charity Robertu Neugebauerovi. Koncem září se Robert spolu s Romanem Musilem na Haiti znovu vydal. Co pro vás znamenalo sledovat, že tento příběh pokračuje už bez vás v roli ředitele?

No je to jako výhra v loterii. To, že se s mým odchodem nad projekty mezinárodní humanitární a rozvojové pomoci nezavřely vody, že pokračují a rozvíjejí se, vznikají nové, navazují se nová přátelství a partnerství – co víc bych si mohl přát? A děkuji za to svému nástupci a našemu týmu a všem, kdo se na pomoci podílejí. Jsem vděčný a šťastný. Sleduji je, prožívám to znovu, raduji se z každé zprávy a modlím se za splnění účelu mise a jejich šťastný návrat.

Kdybyste měl z celé více než dvacetileté zkušenosti ACHO s Haiti vybrat jednu věc, o které byste chtěl, aby ji lidé v České republice o naší pomoci na Haiti věděli, co by to bylo?

To nejde vybrat jen jednu věc. Je to tak složité, a tak těžké, spíš nemožné. Chtěl bych ale, aby si všichni v naší krásné zemi uvědomili, jak moc se máme dobře. Myslím, že je to pořád jedno z nejlepších míst k životu na Zemi. Také bych chtěl, aby si uvědomili, že díky tomu máme možnost podělit se o trochu ze svého bohatství a pomoci těm, kteří žijí v nouzi, kterou si nezavinili. Když pomůžeme chudým, pomůžeme celému světu. To není sentimentální nadsázka, to je skutečnost, kterou bychom měli pustit do svých životů, myšlení a činů.