Zobrazit fotogalerii

19. května 2026 Články o pomoci Ukrajině

Na Ukrajině nejde čekat na „po válce“. Pomoc musí pokračovat už teď

Ve dnech 5.–14. května 2026 navštívili ředitel Arcidiecézní charity Olomouc Robert Neugebauer a koordinátorka ukrajinských projektů Khrystyna Gosha partnerské organizace na západní Ukrajině. Během cesty přes Lopatyn, Ternopil, Kolomyju, Berežany, Bortnyky a Chmelnyckyj mluvili jak s pracovníky, tak i lidmi, kterým Charita pomáhá. Z cesty si přivezli ujištění, že pomoc má smysl, ale také potvrzení, že potřeby lidí se postupně mění a je nutné na ně pružně reagovat.

Cílem cesty bylo projít partnerské projekty přímo na místě, mluvit s lidmi a společně plánovat další kroky. Jednou z důležitých zastávek byla Caritas Lopatyn, dlouhodobý partner Arcidiecézní charity Olomouc a místo, kde vznikají projekty jako „Naplň talíř“ nebo aktuální sbírka na „Sociální taxi“. Den byl poznamenán opakovanými leteckými poplachy, přesto se podařilo projít služby i plánovat jejich další rozvoj.

„Viděli jsme na vlastní oči, že to, co podporujeme, funguje. Najednou to nejsou čísla nebo názvy projektů, ale konkrétní lidé a jejich příběhy,“ shrnuje ředitel Arcidiecézní charity Olomouc Robert Neugebauer.

Podobně mluví i koordinátorka projektů Khrystyna Gosha: „Pro mě se ta práce stala mnohem osobnější. Vím, s kým mluvím, komu volám a jaký to má dopad. To se nedá nahradit žádnou zprávou nebo tabulkou.“ Khrystyna nastoupila na místo koordinátorky projektů pomoci na Ukrajině letos v únoru a tak šlo o její první pracovní cestu do této země.

Další důležitou zastávkou byl Ternopil, kde se tým setkal s pracovníky Caritas a navštívil mimo jiné služby zaměřené na psychologickou podporu rodin. Součástí programu byla i nedělní bohoslužba a setkání s místní komunitou.

„Lidé mají větší strach. Útoky na civilní cíle znovu připomínají, že válka se může dotknout kohokoli a kdykoli,“ říká Neugebauer.

Na první pohled může život působit téměř normálně. Lidé chodí do práce, děti do školy. Jakmile se ale člověk začne bavit hlouběji, ukáže se jiná realita.

„Téměř každý má osobní zkušenost se ztrátou nebo s válkou. Někdo přišel o blízké, někdo má rodinu na frontě, někdo musel opustit domov. Ta válka je přítomná v životě každého,“ doplňuje Gosha.

V Kolomyji, kde Arcidiecézní charita Olomouc spolupracuje s místní Caritas dlouhodobě, se jednání zaměřila i na práci s dětmi a rodinami. Den začal společným setkáním a pokračoval návštěvou projektů, které kombinují sociální práci, vzdělávání a komunitní aktivity.

„Často jsme v minulosti slyšeli větu: tohle uděláme po válce. Jenže některé věci odložit nejdou. Nejbolestivější jsou hlavně životní příběhy. Dětství si prostě nemůžete prožít později,“ popisuje smutně Neugebauer.

Právě zde se ukazuje, jak důležité je pracovat s dětmi už teď, ne až „po válce“. Ve Chmelnytském se dvojice našich pracovníků zaměřila na služby, které vznikly jako reakce na první měsíce války a postupně se profesionalizovaly.

„Je vidět, že si prošli obrovskou zkušeností. Troufnu si říci, že například v přímé práci jsou některých oblastech jsou dnes dál než my. Vědí, co funguje a co ne, a dokážou reagovat velmi rychle,“ říká Neugebauer.

Zásadní roli hraje i zapojení lidí, kteří si sami prošli těžkou zkušeností.

„Vzniká systém, kde lidé, kteří už si prošli krizí, podporují ty, kteří ji prožívají právě teď. To je velmi silné a zároveň funkční,“ dodává Robert Neugebauer.

V Chmelnyckém se tým setkal s vedením Caritas a diskutoval mimo jiné o začátcích války a krizovém řízení.

„Překvapilo mě, jak moc je tam zakořeněná samotná myšlenka Charity. Není to jen práce, je to životní postoj, styl života v neustálé pomoci druhému“ říká Gosha.

Do pomoci se zapojují lidé napříč profesemi, často bez nároku na odměnu. Místní pracovníci i dobrovolníci pracují od rána do večera, často i v situaci, kdy sami nesou vlastní ztráty a zkušenost s válkou.

„Je obdivuhodné, že i lidé, kteří sami prožívají ztrátu nebo nejistotu, dokážou pomáhat druhým,“ doplňuje.

Napříč všemi navštívenými místy se opakovalo jedno téma: potřeba práce s lidmi, kteří si válkou prošli.

„Velkým tématem je návrat lidí z války. Veteráni, jejich rodiny, děti, to jsou skupiny, které budou potřebovat dlouhodobou podporu,“ vysvětluje Gosha.

Zatímco na začátku války dominovala humanitární pomoc, dnes se do popředí dostávají méně viditelné, ale zásadní oblasti.

„Možná to není tak atraktivní jako dodávky materiální pomoci, ale pro budoucnost je to klíčové. Ti lidé se musí vrátit do života,“ dodává.

Když pomoc nekončí ve městě

V Berežanech se tým Arcidiecézní charity Olomouc zaměřil na služby, které reagují na dlouhodobé dopady války v každodenním životě lidí. Místní Charita se věnuje především psychologické pomoci, podpoře rodin a práci s dětmi, a to nejen ve městě, ale i výjezdově v okolních obcích.

Důležitou roli zde hrají dobrovolníci. V situacích, kdy není k dispozici dostatek odborníků, zapojují se do pomoci právě oni, aby služby mohly fungovat nepřetržitě a dostaly se i k lidem mimo hlavní centra.

Součástí návštěvy byla i sociální prádelna pro vnitřně přesídlené osoby, u které Charita využívá mimo jiné nafukovací stan dodaný českou firmou Gumotex. I tyto praktické formy pomoci ukazují, jak konkrétně lze reagovat na potřeby lidí, kteří přišli o své zázemí.

Cesta zároveň ukázala, že dostupnost pomoci se v jednotlivých regionech výrazně liší.

„Někde funguje systém velmi dobře, jinde lidé zůstávají odkázaní sami na sebe,“ říká Neugebauer.

Jedním z konkrétních bolestivých témat, kterého jsme si všimli, je například v okolí Lopatynu, nedostupnost vhodné dopravy pro seniory a lidi se zdravotním postižením. Bezbariérová doprava není k dispozici a cesta např. k lékaři, na úřad nebo k dalším službám je pro imobilní lidi neřešitelná. Jsou odkázáni na komerční dopravu, na kterou ale nemají peníze. Přitom ale ve spoustě větších měst a jejich okolí již projekty sociálního taxi fungují. Známe i u nás a lidem to účinně pomáhá.

Vedle pracovních jednání měla cesta i silný lidský rozměr.

„Pro místní je důležité, že na ně někdo myslí. Že přijedeme, zajímáme se, nasloucháme. Na chvíli zažijí něco normálního,“ říká Neugebauer.

Během všech zastávek zaznívala také výzva směrem k Evropě.

„Říkali nám, že máme být jejich hlasem. Že máme mluvit o tom, co se tam skutečně děje,“ dodává.

Z cesty si Arcidiecézní charita Olomouc odváží nejen konkrétní podněty pro další projekty, ale i jasné potvrzení, že pomoc má smysl.

„Nejde jen o peníze nebo materiál. Je to i o postoji. O tom, že na ty lidi nezapomeneme,“ shrnuje Gosha.

Pomoc Ukrajině tak zůstává aktuální i po více než čtyřech letech války.

„Možná už to není tolik vidět, ale o to víc je důležité, abychom vydrželi,“ uzavírá koordinátorka pomoci na Ukrajině.