10. května 2022 Články o pomoci Ukrajině

Ubrat si kus svého komfortu a nabídnout ho někomu, kdo nemá nic

Nejen Charita, ale také spousty rodin pomáhají těm, kdo museli uprchnout před válkou

Do pomoci ukrajinským uprchlíkům je kromě Arcidiecézní charity Olomouc zapojena spousta rodin a jednotlivců. Vlastně jejich pomoc je v součtu daleko zásadnější a důležitější. Jednu z rodin přibližujeme v našem rozhovoru.

Manželé Jana a Ladislav Stejskalovi mají čtyři děti a … dva domky. V jednom bydlí a druhý - vesnický domek po prarodičích, vzdálený přes deset kilometrů, nabídli uprchlíkům z Ukrajiny. Náš rozhovor byl klidný a uvolněný, přesto o velmi vážných věcech. Posuďte.

Vysvětlete prosím, o koho se nyní rozrostla vaše rodina?

Jana: Ubytovali jsme dvě ženy. Táňa má 28 let, je vdaná má pětiletou holčičku, jsou z Kyjeva, ale po vypuknutí války se přestěhovaly ke své sestřenici Nadě. Tato svobodná maminka má taktéž pětiletého syna a tak spolu bydleli ve zhruba čtyřistatisícovém městě Vinnycia na střední Ukrajině. Nakonec museli uprchnout pryč. Až k nám.

Jak jste se o nich dozvěděli?

Ladislav: Dozvěděli jsme se o nich přes Charitu, kam jsme nahlásili, že máme možnost někoho ubytovat, a poté upřesnili naši nabídku. A pak jsme čekali. Na třetí pokus to vyšlo a přišly tyto dvě ženy s dětmi.

I ony se tedy nejprve hlásily na Charitě?

Ladislav: Jedna z těch našich maminek se kontaktovala s Charitou a pro tu druhou maminku ještě jela do Polska. Ony totiž už asi tři týdny byly ubytované v hotelu v Polsku, ale přes kamaráda, který tu pracuje a bydlí, zjistily, že i zde by bylo vhodné útočiště.

Takže se potkala nabídka s poptávkou. A co tomu předcházelo u vás doma?

Jana: Dění na Ukrajině jsme sledovali v televizních zprávách. Dojaly nás maminy prchající s dětmi a taškami přes hranice. Ten šok byl prvotní impulz. Konkrétní podnět však přišel od nejstarší dcery. Pak od ostatních dětí a my jsme se k tomu s manželem „jenom“ přidali.

Zmínili jste, že to nevyšlo na první pokus, nějakou dobu jste čekali. Nevyprchalo z vás prvotní nadšení?

Ladislav: Naopak, získaný čas jsme využili k přípravě. Náš druhý dům totiž neslouží na každodenní bydlení. Takže v tom mezičase se nám podařilo od známých zajistit pračku, na dvůr namontovat sušák, dodělávali jsme revizi plynu.
Jana: Prali jsme lůžkoviny, připravovali povlečení, těch drobností byla spousta.

Co bylo na těch přípravách nejtěžší?

Ladislav: Nejspíš to časově zkoordinovat. Chodíme do práce, jsme zapojeni ve farnosti, spoustu času vyžaduje rodina, bylo před Velikonocemi. Obtížnější bylo to spíš všechno skloubit, aby to do sebe zapadlo, abychom to stihli a byli připraveni…
Jana: Obě maminky s dětmi jsme pozvali na vzkříšení k nám do domácnosti. Během oběda nám jen tak nechtěně mezi řečí řekly, že jim čtyři dny už neteče teplá voda. Ani nás tím nechtěly obtěžovat. Ale my jsme z toho byli zaskočení a překvapení. Naštěstí se nám závadu na pojistkách brzy podařilo opravit. Ale zaskočilo nás to.

Jak probíhá vaše vzájemná komunikace?

Ladislav: Od začátku, co jsem je přebíral a vezl na místo ubytování, se ptaly na práci, na školku. Jsou opravdu skromné a taky pohostinné. Snažíme se je neobtěžovat, ale když přijedeme, hned nás zvou dál. Mají prý speciální čaj, prý jen pro nás. To jsou drobnosti, které potěší. Když se ptáme, jestli něco nepotřebují, řeknou, že všechno je dobré, nepotřebují nic navíc.
Jana: Přesně tak. Když se zeptám na cokoli, vše jim vyhovuje a stačí.

Je možné se třeba bavit i o Ukrajině?

Jana: Nebýt jazykové odlišnosti, řekla bych, že jsou normální občané té vesnice. Jsou pozitivní, veselé, přirozené. A ty věci … nikdy jsme se jich ale napřímo neptali, jak to tam vypadá, vlastně ani, jestli rodiče jsou v pořádku, ani proč odešly. Respektujeme jejich soukromí a nechtěli jsme se vyptávat.

Ladislav: Necháváme to na nich. Když se o svém osudu budou chtít bavit. Můžeme se tvářit, že chápeme, co prožily, ale my tomu rozumět vlastně vůbec nemusíme. Nic takového jsme nikdy nezažili.

Co byste doporučovali někomu, než se k přijetí uprchlíků rozhodne? Co by měl promyslet?

Ladislav: V prvé řadě aby zvážil, že je to závazek nikoli na týden, ani na čtrnáct dnů, ale možná i na rok.

Jana: To je právě důležité. Rozhodnutí pomoci bylo rychlé, ale je třeba věc zvážit. Protože je nutné ubrat si kus svého komfortu a nabídnout ho někomu, kdo nemá nic.

Můžete to prosím upřesnit?

Jana: Takové rozhodnutí nemusí být pro každého. Vyžaduje to nutný soulad celé rodiny, partnerů. Třeba, chápejte, kdyby manžel byl jen trochu proti, tak já ty technické věci nezajistím. Najednou jsem se musela podělit o čas, který mám pro naše děti, manžela, rodinu, práci. Ubrat si ze svého volného času, který bych jinak mohla věnovat přípravě dcerky na fyziku, no a já jsem jela s Ukrajinkami pomoci domluvit mateřskou školku, pomoci s lékařkou, úřady ... A to zdůrazňuji, že jsou velmi šikovné a samostatné, ale ta podpora, zejména kvůli jazyku je nutná.
Je to velká síla, že to takto klaplo, ale opravdu to nemusí být vhodné pro každou rodinu.

Na druhou stranu, co je důležité pro příchozí k nám?

Ladislav: Hlavně, aby se postupně cítili jako doma, aby byli zapojeni do každodenního procesu. Rodina, práce, škola, školka. V momentě, kdy má člověk pocit samostatnosti a může se o sebe postarat, je soběstačný a vytváří si tím pocit bezpečí. To neznamená dělat věci za ně, ale pomoci jim se k tomuto stavu dopracovat.

Při té příležitosti mě napadá, komu byste vy v této věci poděkovali za podporu?

Ladislav: Děkujeme všem, kteří nám jakkoli pomohli připravit bydlení. Dostali jsme pro ně pračku. Pracovník z plynárny udělal rychle revizi. Dovedu si představit, že měl naplánovanou práci, termíny, zákazníky – to všechno v podnikání musí klapat a navazovat na sebe. Když jsem se ozval a vysvětlil tu naléhavost – přijel ihned. A chválím komunikaci s Charitou. Jak při evidenci nabídek ubytování s dobrovolnicí paní Keprtovou i při přebírání rodin, kde byla paní Richterová. Vše proběhlo tak přirozeně, jako by někdo jen tak přijel z nějaké akce mezi staré známé kamarády. Bylo to lidské a klidné.

Co se děje u vás nyní?

Jana: Zrovna si děvčata sama našla práci v Nestlé v Olomouci. Díky informačnímu facebooku pro Ukrajince. Většinou tam berou jen vyzkoušené pracovníky z výroby. Takže jsem tomu příliš nevěřila, ale vybrali je. Ony jsou moc šikovné.
Ladislav: A nejen to. Představte si, na chalupě každý rok sázíme brambory. Jako celá rodina. To bylo v pátek minulý týden. No a ony se zrovna vrátily z nějakého jednání. Jedna hlídala děti a vařila, druhá se ihned převlékla a okamžitě nám šla pomoci. Znají to tak i u nich doma ve své rodině. Hned přiběhla pomáhat.

-------------------------------------------------------------------------
Arcidiecézní charita Olomouc (spíše tedy komplexně Charita v Arcidiecézi olomoucké) je v pomoci Ukrajině různými způsoby aktivní již více než 20 let. Činnost ještě znásobila v aktuální válečné situaci, včetně pomoci uprchlíkům z Ukrajiny. Například s ubytováním, ať již ve vlastních kapacitách, nebo zprostředkováním, její pracovníci pomohli 4 700 osob. Na 17 tisíc osob obdrželo materiální a více než 21 tisíc potravinovou pomoc. Pro 850 lidí bylo poskytnuto tlumočení a v 780 případech doprovod na úřady. Více informací o naší pomoci naleznete na webu ZDE, včetně statistiky uskutečněné pomoci ZDE.