5. listopadu 2019 ACHO

Haiti, Gruzie, Ukrajina a Uganda. Lidé se s Charitou vydali na cestu dobrovolníka

Olomouc – Akce Vydejte se na cestu dobrovolníka lákala studenty ve středu 23. října odpoledne do Arcidiecézní charity Olomouc. Zhlédli výstavu fotografií Kláry Kalinové, která působila několik měsíců v Ugandě. Mohli si s ní o jejích zkušenostech také popovídat a poznat život na chudém africkém venkově. Někteří se vydali směrem Haiti, Gruzie nebo Ukrajina. Život tamních lidí jim přiblížili další dobrovolníci, se kterými se podívali na video a fotky a zahráli si interaktivní hry a kvízy.

Milka studuje v Olomouci, dobrovolně pomáhá už dlouhé 4 roky, i proto ji zaujala naše akce a vydala se s námi na cestu dobrovolníka… „Dobrovolnictví pro mě znamená osobní růst a taky profesní příležitosti. Otevírá nekonečné možnosti,“ říká slečna. Prostřednictvím naší akce „se podívala“ do Ugandy, na Ukrajinu a těsně minula Gruzii a Haiti.

A kteří dobří lidé „provedli“ účastníky středečních Dnů dobrovolnictví v chudých a problematických zemích? Klára, Katka a Veronika. Všechny ty pomáhají naší Charitě pomáhat. A nejen jí.

Poznávat nové kultury

Klára (23 let) působila už ve Francii, na Ukrajině a v Ugandě. Když se vrátila ze své poslední výpravy v Ugandě, ze země, kde polovinu obyvatel tvoří děti, byla překvapená, kolik starých lidí se v českých ulicích pohybuje. „Ráda cestuji a je užitečné, když mohu tuto svoji zálibu spojit s pomocí druhým. Dobrovolnictví přináší i nové zkušenosti, poznávám nové kultury, procvičuji cizí jazyky. Zjišťuji také, co mi jde a co ne, co mě baví a co bych jednou chtěla dělat…“

Člověk nemusí až do Indie, stačí se rozhlédnout kolem sebe

Podle Katky (23 let) otvírá dobrovolnictví lidem oči. Uvědomí si, že žijí v podmínkách, kde nemají daleko k tomu, aby dosáhli toho, co si přejí. A to je krásné. „Pomáhat druhým navíc naplňuje a přináší spoustu nevšedních zážitků. Když mi bylo 16 let, zajišťovala jsem s dalšími dobrovolníky v romské vesnici na Ukrajině program pro děti, aby vypadly ze stereotypu. V době oběda děti seděly na židlích v řadách a my jim rozdávali bramborový guláš. U párů sourozenců, z nichž starší měli tak šest let a mladší kolem dvou tří let, byla vidět ta péče. Starší děti si položily guláš pod židli a střežily ho, aby o něj nepřišly - hlavně nasytit mladšího brášku nebo sestru, některým pak ještě utřít rukávem pusu… Teprve potom se najedly,“ vzpomíná Katka. Když přišla řada na ni, vzala guláš, opřela se v přeplněné místnosti o zeď a dala se do jídla vestoje. Najednou poblíž ní vyskočil ze židle pětiletý klučík a hned ji tahal za triko, ať si jde sednout. „Úplně mě prosil,“ pousměje se Katka, „a vzdal to až poté, co jsem mu řekla, že až se sám nají, ráda si na jeho místo sednu. V takovém prostředí si člověk najednou uvědomí ty rozdíly. U nás pomalu nevstane dospělý chlap v autobuse, aby pustil sednout si staršího.“ V terénu Katka zažívá situace, kdy se zamýšlí i sama nad sebou. Nezachovala se někdy sobecky, jak měla v daném okamžiku lépe reagovat?

Katka pomáhá i naší Charitě. Dělá s námi workshopy pro děti, šíří osvětu, nakládá kamion vánočními balíčky pro chudé děti nebo třídí oblečení a boty, které občas posíláme potřebným. I to je naplňující. „Člověk nemusí až do Indie, stačí se rozhlédnout kolem sebe…“ dodává studentka.

Vidět překvapené obličeje a slyšet je v úžasu říkat: Cože? To jsme nevěděli!

Také Veronika (23 let) je ostřílená dobrovolnice. Kromě osvětových akcí nám pomáhá s materiální pomocí pro potřebné a nejen to. Je třeba autorkou deskové hry o Haiti. „Nápad vytvořit takovou hru přišel spontánně, když jsem byla na cestě z lektorování k vám do arcidiecézní Charity. Sedla jsem k papíru, vzpomněla si na strasti a radosti Haiti a vše načrtla. Bavilo mě to. A když jsem pak viděla hru vytištěnou, udělalo mi to velkou radost,“ líčí Veronika. Její hra provádí po Haiti hráče, kteří se pohybují prostřednictvím mušlí. Z Karibiku je přivezla naše humanitární pracovnice. Hráči zavítají do hlavního města Port au Prince, do hor, pustin a někteří musí i přes moře, kde číhají žraloci. Cestou navíc plní zábavné úkoly a dozvídají se něco o životě na Haiti.

Veroniku zajímá globální rozvojové vzdělávání a vytváří metodiky, které přibližují nejrůznější problematiku, například třídění odpadu nebo nemoci jako jsou cholera, ebola, malárie,… Metodiku pak vylepšuje podle toho, jak sedne dětem a mladým v terénu. A proč to všechno dělá? „Baví mě vyhledávat zajímavosti, které překvapí nejen mě, ale pak i účastníky workshopů. Vidět ty jejich překvapené obličeje a slyšet je v úžasu říkat: Cože? To jsme nevěděli! Chci, aby se lidé dozvěděli, že je třeba třídit odpad a proč, že se nemají odpadky vyhazovat jen tak na ulici, protože se dostanou do vody a škodí nejen lidem, ale hlavně zvířatům. Děti taky zjistí, jak se chránit proti různým nemocem, když cestují někam daleko. Ale ochrání se vlastně i u nás v České republice,“ pokračuje plavovláska.

Jako dobrovolník se Veronika dozvídá spoustu zajímavého, což jednou využije i v praxi. „A také strašně ráda chodím na Arcidiecézní charitu Olomouc. Je tam úžasná atmosféra a není jediný den, kdy bych tam nebyla ráda,“ dodává Veronika.

Milé Kláro, Katko a Veroniko, děkujeme za vaši pomoc, za to, že jste…