ZÁPISKY Z HAITI

Klára s Josefem jsou zpět z Haiti. Přečtěte si, co tam prožili...

Marie Jakubíková: Když je někomu zle a on chce, snaží se dál… To oceňuji

M. Jakubíková: Pomáhá mi kolektiv báječných lidí

Veselí nad Moravou - Péče o nemocné a staré, pomáhání lidem bez domova, šití panenek pro kojence, sbírání kol pro Afriku a další dobrovolnictví ve volném čase. To vše zvládá sedmašedesátiletá Marie Jakubíková z Veselí nad Moravou. Na konci října obdržela Cenu Charity. Přestože je už v důchodě, Charita se o ni může stále opřít. „Nejedu už na plný plyn, jen pomáhám, když mě zrovna potřebují,“ zůstává oceněná pečovatelka skromná...

V Charitě Veselí nad Moravou působíte už dlouhých 25 let, jak jste se tam ocitla?

V roce 1991 jsme si s kamarádkou udělaly kurz pro pomocné zdravotníky. A asi o dva roky později mě pak po mši cestou z kostela oslovila paní Vodná z Charity. Neváhala jsem. Tehdy jsem pracovala jako šička, ale začali jsme vyrábět pro rakouskou firmu elasťáky a ty na našich starých strojích praskaly. Chtěla jsem dělat něco, co bude užitečné.

Vy nejste jen pečovatelkou, ale také koledujete se Třemi králi, pomáháte lidem bez domova, v kojeneckém ústavu a taky jste se kdysi zapojovala do projektu Charity Černobylské děti. Prozraďte něco víc…

Když přijížděly děti z oblasti zasažené černobylskou havárií na ozdravné pobyty do ČR, měli jsme velkou skupinku i u nás ve Veselí nad Moravou. Několik dětí jsme ubytovali přímo u nás doma. Aby se děti někam podívaly, něco tu zažily, brávali jsme je na výlety, vymýšleli programy. Potom šijeme s dalšími ženami panenky pro kojenecký ústav v Kyjově. Letos budeme dělat opičky z ponožek. Když tam dar přinášíme, nakoupíme s sebou ještě ovoce. Lidem bez domova pomáhám skoro pořád. Zvoní u nás doma u dveří, stejně tak lidé z okolí, kteří přinášejí oblečení pro potřebné. To občas vozíme ještě seniorům na Valašsko do Štítné nebo dětem do Brumova. Dále sbírám kola pro Afriku. A pak ještě misijní klub, tam dělám dobrovolníka a pomáhají mi s tím i kolegyně z Charity. Připravujeme jarmark, pečeme koláče. Pak vždycky zajdu s holkami na kávu, horké maliny. Posedíme a sdílíme a ony jsou ochotné mi příště zase pomoci. Nic z toho všeho nedělám sama, je za tím kolektiv báječných lidí a v Charitě jsou děvčata úžasná, od vrchní sestry přes pečovatelky, zdravotní sestřičky až po účetní.

A to jsme se dostali k pečování. Jak konkrétně jste pomáhala lidem jako pečovatelka?

Většinou jsem dělala ranní toalety, koupání, drobný úklid, nákupy, ale stříhala jsem i vlasy a udělala si kurz na pedikérku.

Dostáváte se do intimního prostředí nejrůznějších rodin. Jak se lidé vyrovnávají s nemocí, stářím?

Za ty roky jsem se setkala se spoustou lidí. Někteří jsou miláčkové, jiní jsou zlobiví a chtějí snést modré z nebe, a to hned. Abych se o ně mohla starat, potřebuji Boží pomoc, ale také pokoru. Člověk by si chtěl někdy dupnout, ale musí být pokorný, trpělivý. Pořád dokola vysvětlovat, stát a nabízet, skoro prosit, jen aby se paní nebo pán aspoň trochu napili. Aby měli tekutiny. Ale když pak potkám bývalou klientku a ona mi řekne: „Maruško, jak budeš potřebovat, zajdu ke klientům a řeknu jim, že jste mi přidali 10 let života.“ To mám pak pocit zadostiučinění. Když se na nás klienti těší, oceňují naši práci, když to má smysl - z toho mám radost.

A co bolí pečovatelskou službu, s jakými problémy se aktuálně vyrovnává?

Dříve bylo úžasné, že jsme byli více propojeni se zdravotními sestrami. Jedna paní spadla a pozvracela se, tak jsem hned zavolala naši sestru a ta přiběhla paní zkontrolovat. Teď by to už pojišťovna nezaplatila… Taky úředničiny přibylo. Sestry a pečovatelky mají práce nad hlavu, pak se vrátí z terénu a píší a píší… Dřív jsme mohly být déle s klienty, popovídat si, pomodlit se. Nevím, proč to tak nyní je…

Je podle Vás to popovídání, modlitba, kontakt s klientem stejně důležitý jako fyzické, zdravotní úkony?

Ano, je to taky péče. Povykládáme, co se děje ve městě, co se událo z kultury, jak je v kostele… Jsme jejich spojení se světem. Kolikrát nahrazujeme i jejich syny a dcery, kteří třeba bydlí jinde nebo nemají čas.  Někteří lidé jsou smutní, že za nimi děti nemůžou přijít, tak je utěšujeme. A děvčata jsou kolikrát velmi vtipná a nápaditá. Třeba jedna sestra krásně zpívá, a tak lidem zazpívá a den je hned lepší. Pořád si trvám na svém a radím lidem: nechoďte do domova. Domácí péče je lepší.

Co jste si z bezpočtu setkání s bezpočtem lidí odnesla do svého osobního života? Co Vás ovlivnilo?

Vždycky lidem v jejich tíživé situaci říkáme: „Musíte chtít! Musíte se pohnout! Musíte se zvednout, obrátit se! Nesmíte plakat!“

Nesmět plakat? Není pláč naopak úlevný?

Když ukápne slzička, říkám: „Žádné plakání! Jen zvesela!“ Hned přineseme něco dobrého z ledničky nebo dáme dobré pitíčko. A pak pomáhají pozitivní příklady ze života. Jeden mladý pán přišel o nohu a já ho pak viděla v parku. Měla jsem radost. Dávám mu jedničku s hvězdičkou a zmíním to dalším klientům, aby se inspirovali.

A ještě se vrátíme k té Vaší osobní zkušenosti… Takže je důležité chtít? To je pohon do života?

Ano. A když to mají lidé těžké, je jim zle a přitom se snaží a dokáží být i šťastní - to oceňuji.

Pečovat o lidi, kteří jsou nemocní, prožívají nelehké období, to musí být i vysilující…

Když potkám někoho, kdo jde na to opačně - nechce, nesnaží se, je třeba odvést co nejlepší práci, a pak za tím vším zavřít dveře.

Pomáháte lidem, ale jste velmi vytížená, co na to Vaše rodina?

Manžel i syn občas brblají, kdy se bude pracovat doma na baráku. Ať si zavolám děvčata z Charity, ať uklidí dům (smích). Víte, nejdůležitější je zdraví, mít kolem sebe dobré lidi a to se pak krásně žije…

Čerstvá držitelka Ceny Charity v terénu

K Ceně Charity gratuluje a za rozhovor děkuje Karolína Opatřilová, ACHO

Foto: Archiv Charity Veselí nad Moravou

Tříkrálová sbírka 2019
Pomáhejte s námi na Haiti a na Ukrajině
 

Chci se stát dobrovolníkem

 
 

Konsorcium nevládních organizací

VÝSLEDKY 

 

 

EVROPSKÉ PROJEKTY

 
 

Charity v arcidiecézi

Bystřice p.Hostýnem  Holešov  Hranice  Kojetín  Konice  Kroměříž  Kyjov  Luhačovice  Moravská Třebová  Nový Hrozenkov  Olomouc  Otrokovice  Prostějov  Přerov  Slavičín  Strážnice  Svitavy  Šternberk  Šumperk  Uherské Hradiště  Uherský Brod  Valašské Klobouky  Valašské Meziříčí 
Veselí nad Moravou  Vsetín
Vyškov  Zábřeh  Zlín
Hospic na Svatém Kopečku