Noční raut s maminkou. Byl to sen?
12. března 2020 Charity v diecézi

Noční raut s maminkou. Byl to sen?

Metastázy. Když se dožije Vánoc, bude to zázrak. Maminka si dala vše do pořádku a slíbila rodině, že vydrží do Štědrého dne, aby svým milým nezkazila svátky. Byl listopad, tehdy ještě nebrala silné prášky na bolest. „Jezdil jsem k ní každou volnou chvíli, a když jsem odjížděl domů, nevěděl jsem, jestli tu bude, až se zase vrátím. Od začátku prosince jsem si vzal v práci neplacené volno a nastěhoval se k našim. Zůstali jsme u ní táta a já. Bylo to jednoduché rozhodnutí,“ říká pan Petr.  Od 18 let byl pryč z domu, světoběžník. Studoval v Žilině a pak s rodinou bydleli daleko v Karlových Varech a Hodoníně. Teď měl Petr poslední šanci být s maminkou. Poslední měsíc jejího života.

„Je bolestivé přihlížet, jak váš blízký odchází fyzicky i mentálně. Je bezmocný, můžete se jen snažit zpříjemnit mu každou minutu jeho ubývajícího života. Někdy mě maminka odstrkovala, nadávala. V té dobrotě, kterou jsem jí chtěl dát, jsem ji otravoval…“ popisuje těžké chvíle pan Petr.

Zdravotní sestřičky z Charity Zábřeh začaly do domácnosti jezdit 18. prosince. Maminka prospala celý den, kolikrát nedala dohromady souvislou větu, ale když uslyšela auto a v okně zasvítila červená barva jejich uniforem, vyskočila jako srnka, i když jen na chvíli. „Sestřičky nám vždy rozzářily domácnost, až si člověk říkal: ,zůstaňte tu pořád a maminka bude žít.‘  Naučily mě píchat morfium, zacházet s kyslíkovou láhví a další věci. Vyplakal jsem se jim na rameni. Zaslouží obdiv za to, jak s námi fungovaly, vážím si jich,“ říká Petr.

V noci chtěla maminka chodit. Někdy spolu bezcílně bloumali po domě, chvíli sedli a odpočívali, a pak zase vstali. Proč, kam? Jindy hráli karty a druhý den zase prospala. Celý život kouřila, teď zvládla jen dvakrát potáhnout z cigarety.

Jedno ráno na tom byla zle, pan Petr ji vláčel, nemohla ani mluvit. Tu noc klimbal v kuchyni a najednou kouká a ona stojí ve dveřích. „Říkal jsem si: ,spím? Je to pravda?‘“ vypráví pan Petr.

„Co chceš?“ zeptal se jí.

„Mám hlad jako prase,“ ona na to.

„Vždyť jsi týden nejedla.“

„No právě! Co tady máme?“

Pan Petr jí nabídl čočkovou polévku, chutnala jí. Co měli dál? Jogurt, puding, croissant…

„Dej mi od každého trochu,“ požádala. A když uviděla na stole vánoční cukroví, ochutnala a poručila si k němu mléko na zapití (nikdy v životě cukroví nejedla). Pak se ptala po ovoci. A na závěr vykouřila dvě celé cigarety a vše zapila skleničkou vína.

Byla spokojená, šťastná, vyrovnaná. „Víš, co to znamená?“ řekla najednou.

Pan Petr to uvnitř věděl, ale neodpověděl, jen mu vyhrkly slzy do očí a samovolně stékaly po tvářích.

Myslela si, že už je Štědrý den, ale nebyl. Ještě zemřít nemohla. Slíbila přece všem, že jim nepokazí vánoční svátky. Něžně, maminkovsky, objala syna, pohladila ho po tvářích a naposledy ho políbila.  Chytla ho za ruku. „A teď mě můžeš jít uložit. Je to naposled. A neplač, vše je jak má být, vše je jak má být.“

To pana Petra zlomilo, stáli spolu a plakali. Maminka ho utěšovala a děkovala mu. „Zvláštní. Pak jsem ji uložil a bylo to naposledy, co byla při plném vědomí,“ dodává Petr.

Na Štědrý den se sešla celá rodina, mamince rozsvítili v pokoji velkou svíčku. Zemřela druhý den. „V ten moment jsme s tátou seděli u její postele, drželi ji za ruce, hladili ji a objímali. Její tvář se zklidnila, vyhladila, rozjasnila… V nastalém, zvláštním až posvátném tichu, se zhluboka nadechla a tiše, téměř neslyšně, dlouze vydechla.  Měla takový klidný úsměv,“ vzpomíná Petr.  S posledním výdechem maminky v pokoji zhasla i svíčka. Jako by ji někdo sfoukl.  

Služba je součástí projektu Charity Hospicová péče Caritas

Dagmar Jurčíková

PR pracovník
Tel.: 581 115 216 E-mail: Z8twRb2bbkps1~l7VX~kT6e4YanBZd54Ys