17. dubna 2019
ACHO
Rwanda - Uvnitř kostela mrtví, ženy i děti, jeho zdi pak obklopeny lešením se stovkami lebek lidí, kteří byli zabiti v okolí. Genocida byla patrná v každodenním životě obyvatel Rwandy i 4 roky poté, co skončila. „Viděli jsme velká pohřebiště, kde byli lidé ponecháni, tak jak tam leželi, jako memento genocidy. I po těch letech,“ říká Jindřich Suchánek, tehdejší ředitel Arcidiecézní charity Olomouc, který v roce 1998 do Rwandy přijel na pozvání Caritas Austria. Pozůstalí se podle něj k mrtvým vraceli modlit, toto místo uctívali.
Po vypuknutí rwandské genocidy v roce 1994 Arcidiecézní charita Olomouc vyhlásila sbírku. Podařilo se tak nastřádat zhruba 400 tisíc korun. „Zaslali jsme je Caritas Austria, která pomáhala přímo v terénu, a podařilo se za ně opravit zničená obydlí, poté peníze podpořily i stavby zdravotních středisek a škol. Zdravotní centra totiž byla přeplněná spoustou žen a dětí, které měly AIDS. Rozšíření AIDS ve Rwandě tehdy bylo vlastně takovou druhou genocidou,“ vzpomíná Jindřich Suchánek.
V době, kdy Arcidiecézní charita Olomouc vyjela do Rwandy, tam bylo stále cítit napětí. Stačilo, aby soused udal souseda, že se na vraždění nevinných podílel, a ten skončil bez soudu ve vězení. „Nikoho nezajímalo, že má doma šest dětí, které musí živit. Nikdo nepátral po tom, jestli se opravdu na genocidě podílel,“ pokračuje Jindřich Suchánek.
Na cestě zažil ale i příjemné momenty. Při návštěvě vesnické školy rozdal dětem plážové balony, které byly zároveň planetou Zemí. Křížky pak na mapě světa vyznačil, kde se nachází Rwanda a kde Česká republika. „V lavici se přihlásil chlapeček a říká Václav Havel,“ dodává Jindřich Suchánek.
Rwandská genocida: Hutuští radikálové od dubna do června 1994 vyvražďovali etnickou skupinu Tutsijů (byli v menšině, ale byli inteligentní, takže často zastávali funkce úředníků apod.) i umírněné Huty. O život přišlo až milion obyvatel Rwandy. 2,5 milionu lidí muselo opustit své domovy.
Karolína Opatřilová, ACHO
Foto: Archiv ACHO
